Největší křižácký hrad měl být nedobytný, rytíři ale neprokoukli chytrý podvod při velkém obléhání
Křižáci v době svých výbojů do Svaté země narazili přinejmenším na dva schopné muslimské vojevůdce, kteří dokázali rozhádaná muslimská území sjednotit a nakonec éru křižáckých států ukončit. Tím prvním byl kurdský válečník Saladin (žil 1138-1193), který v roce 1187 porazil křižáky u Hattínu a zmocnil se Jeruzaléma. Tím druhým pak egyptský sultán Bajbars.
Stejně jako Saladin ani Bajbars nebyl Arab, ale měl turkický původ. Jeho povoláním bylo válečnictví – patřil do kasty mamlúků (odsud pochází český hanlivý výraz mameluk), profesionálních válečníků světlé pleti získávaných už od 9. století na trzích s otroky ve Střední Asii, na Kavkaze a v jižním Povolží. Vedle válčení se mamlúci postupně prosadili i politicky a ve 13. století v Egyptě založili vlastní mamlúckou dynastii.
Přečtěte si také: Největší masakry křižáckých výprav: V Jeruzalémě bylo povražděno 40 000 civilistů, čisté ruce neměl ani Richard Lví srdce
Bajbars (žil 1223-1277) byl jejím čtvrtým příslušníkem, na scénu ale vstoupil nejprve jako jeden z velitelů armády, která v deltě Nilu v roce 1250 rozdrtila sedmou křížovou výpravu a zajala francouzského krále Ludvíka IX. O deset let později pak v severním Izraeli v bitvě u Ajn Džalútu vedl předvoj armády, která rozprášila polní vojsko Mongolů. Důsledky první vážné porážky mongolské jízdní armády byly celosvětové – vedly totiž k ukončení expanze těchto asijských nájezdníků západním směrem.
Na řadě byly oslabené křesťanské státy v Levantě, které se už nemohly spoléhat na pomoc z Evropy. Bajbars se zmocnil Haify, Toronu a Nazaretu a dobyl i Antiochii, kterou křesťané ovládali téměř 170 let. V roce 1265 se zmocnil Cesareje, Haify a Arsufu, kde zmasakroval většinu obyvatel. V březnu 1271 se pak jeho armáda objevila na dohled nejmocnější křižácké pevnosti v Levantě, monumentálního hradu Krak de Chevaliers patřícího rytířskému řádu johanitů.
Pevnost johanitů
Krak de Chevaliers ležící 65 kilometrů západně od Homsu nedaleko hranic s Libanonem je dodnes největším pozůstatkem křižácké slávy v Sýrii. Pevnost tady vznikla ještě před příchodem křižáků, kteří tudy táhli v roce 1099 na Jeruzalém. V roce 1144 se stali pány hradu johanité, zvaní také špitálníci, později známí jako Řád maltézských rytířů. Ti zesílili hradby o tři metry a vybudovali osm věží o průměru 8-10 metrů.
Vznikl tak koncentrický hrad se dvěma prstenci hradeb chránících vnitřní budovy a nádvoří. Posádku tvořilo až 60 rytířů a na 2000 řadových pěších vojáků. Hrad měl vlastní studny, podzemní zásobárny, stáje až pro tisícovku koní a měl odolat až pětiletému obléhání. Dobýt se ho pokusil i Saladin, v roce 1188 ale od jeho hradeb odtáhnul s nepořízenou.
Bajbarsova lest
Mamlúcký vojevůdce nejprve obsadil hrady v okolí včetně Chastel Blanc a 3. března 1271 oblehl vlastní Krak de Chevaliers, jehož název by se dal přeložit jako Pevnost rytířů. Obléhání začalo ostřelováním hradeb z mohutných trebuchetů a méně výkonných mangonel. Jak se trebuchet obsluhoval, můžete vidět na historické rekonstrukci:
Podle arabského kronikáře Ibn Šaddáda, který byl sice současníkem událostí, ale obléhání se přímo neúčastnil, se už po dvou dnech podařilo pomocí obléhacích strojů vnější okruh hradeb poškodit. Obléhání poté přerušily deště, ale už 21. března se Bajbarsovi podařilo obsadit trojúhelníkovou předsunutou pevnůstku jižně od hradu chráněnou dřevěnou palisádou.
Společně s ostřelováním hradu probíhalo i podkopávání hradeb a věží a 29. března se sesunula věž v jihozápadním cípu hradeb. Bajbarsovi vojáci vpadli do prostoru mezi hradbami, kde kromě posádky hradu narazili i na množství vesničanů, kteří zde hledali ochranu. Přestože se útočícím mamlúkům postavili na odpor, Bajbars nechal vesničany odejít. Obránci hradu měli značné ztráty, podařilo se jim ale ustoupit do vnitřního opevnění.
Bajbars ale s útokem na mohutnou citadelu nespěchal, místo toho se uchýlil ke lsti. Po deseti dnech klidu nechal obráncům doručit dopis naznačující, že vládce posledního křesťanského státu, hrabě z Tripolisu, kapituloval. V dopise jim zároveň velmistr johanitů zaručoval volný odchod a krátkodobou ochranu, tzv. aman. Posádka hradu se skutečně 8. dubna 1271 vzdala, a přestože dopis byl podvrh, Bajbars životy křesťanských bojovníků ušetřil.
Mohlo by vás také zajímat: PŘEHLEDNĚ: Izrael versus Palestina. V čem spočívá stoletý mocenský konflikt?
Po pádu Krak de Chevaliers ztratili johanité poslední mocenskou oporu v Sýrii a stáhli se na Rhodos. Noví majitelé hrad opravili a hradní kapli přeměnili na mešitu. Tripolské hrabství přežívalo ještě několik let, než jeho metropoli Tripolis v roce 1289 oblehl a dobyl mamlúcký sultán Qalawun. Poslední država křesťanů ve Svaté zemi, výdobytek první křížové výpravy z let 1095-99, tak definitivně zanikla.
Zdroj: History Skills, UNESCO
Video, které jste mohli minout: Saladinova dvojitá lest zafungovala na jedničku. Klíčová bitva mu otevřela cestu k drtivému tažení
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
