Japonci zamořili lidskými výkaly celé město. Alternativa totiž byla horší

Lina Zeldovich ve své knize The Other Dark Matter píše, že v průběhu období Tokugawa v Japonsku, přibližně mezi rokem 1600 a polovinou 19. století, obdrželi soudci v pobřežním městě Ósaka stížnosti na kvalitu ovzduší. Obyvatelé, kteří žili v blízkosti přístavu, měli námitky proti zápachu, jenž vycházel z některých ukotvených lodí. V té době byla Ósaka prudce se rozvíjejícím městem a důležitým obchodním přístavem. Jeho součástí byly i lodě, které silně páchly. Nepřivážely nic, naopak měly z města odvézt důležitou surovinu.

Here's why shipping shit is a good idea... 💩#Sewage #History #Biology #Excrement #Shimogoe #Japan
https://t.co/XyWVba1aKE via @hakaimagazine pic.twitter.com/p7e1MPo8gn

— Cara Santa Maria (@CaraSantaMaria) November 24, 2021

Odvoz lidského odpadu

Japonské slovo shimogoe označuje lidský odpad, produkt našeho trávení, který je pro většinu lidí páchnoucí a odporný. Jenže doslovný překlad by zněl „hnojivo ze dna člověka“. Hnojivo obsahující důležité prvky jako dusík či fosfor, které jsou extrémně důležité pro plodiny, jež byly následně prodány v Ósace. Vypadá to jako logický koloběh. Rostlina vyčerpává půdu, plody se sklidí, člověk je sní, část živin vykálí a ty se zavezou zpět na původní pole, aby dodaly sílu další generaci rostlin. Japonci tehdy skutečně posílali své shimogoe zpět farmářům k opětovnému využití. Jenže Ósaka prudce rostla a množství lidského odpadu se zvyšovalo. Zvyšoval se tedy i počet páchnoucích člunů, což lidem žijícím v blízkosti přístavu začalo vadit.

„Magistrátní úředníci problém zvažovali. Na jedné straně měly stížnosti své opodstatnění. Japonská kultura si vážila čistoty. Na druhé straně by zákaz plavidel na splašky z přístavu nezpůsobil jeden, ale hned dva velké problémy. Za prvé by to ochromilo městský systém likvidace odpadu. Za druhé by zemědělci zůstali bez hnojiv a obyvatelé měst s nedostatkem potravin, což by v obou případech vedlo k pozdvižení. Po dlouhém zvažování soudci rozhodli, že „bylo nevyhnutelné, aby čluny s hnojem vpluly do přístavišť používaných čajovými a jinými loděmi“. Nakonec si přepravci odpadních vod zachovali svá práva zakotvit vedle jiných plavidel,“ píše Lida Zeldovich pro Hakai Magazine.

Another manhole cover from Osaka. This one celebrates the 100th anniversary of the modern sewage system with cherry blossoms and Osaka Castle. #japan #ilovejapan #quirkyjapan #japantravel #japantrip #japaneseculture #discoverjapan #japanculture #japanlife #japanphoto #japanlover pic.twitter.com/iCibmpD97L

— Women Sharing Cultures (@WSCWomen) July 19, 2020

I dnes se hnojí lidskými výkaly

Hnojení lidskými výkaly zůstává v některých zemích stále běžnou součástí zemědělství. Využívají ho například dělníci na kávovníkových plantážích ve vietnamském městečku Hoi An, kde obsah lidských jímek rozlévají kolem keříků z igelitových pytlů. Výslednou kávu si můžeme posléze koupit i v Česku, koloběh opětovného hnojení však v tomto případě nezajistíme. Na indickém venkově je zase kromě hnojení lidskými splašky běžný i prodej sušených kravských výkalů, které se mimo jiné používají k topení.

Milovníci knih Terryho Pratchetta si jistě vzpomenou na Jindřicha Močku, šéfa všech žumponorů, jenž si na vývozu, dovozu a prodeji lidských produktů trávení vybudoval monopol a nesmírné bohatství. I knihy ze série Zeměplocha vzdávají hold tomu, co většina lidí považuje za nevábný páchnoucí odpad.