Kohoutí zápasy - tradice s chutí krve

Zápas kohoutů ve většině asijských zemí končí smrtí jednoho z ptáků, ale historicky se jedná o téměř celosvětový fenomén, o nemž se příliš nemluví.

Kde se vzaly, tu se vzaly …

Tradice kohoutích zápasů pochází nejspíš s Asie. První zmínky pocházejí z Indie z tzv. Harappském období, přibližně ze čtvrtého tisíci letí před naším letopočtem. Později se touto kratochvílí začali bavit staří Peršané, Izraelité a Asyřané. Kolem 5. stol. př. n.l. byly zápasy populární v Athénách nebo třeba v Římě a koncem 15. století se kohoutí zápasy staly oblíbenou zábavou ve Francii, Anglii a v Španělsku. Všechny tři tyto koloniální velmoci pak zajistily rozšíření tohoto fenoménu i na americký kontinent.

Tisíciletou zkušeností k novým bojovníkům

V souboji dvou kohoutů může jít i život a i proto jsou často používána speciálně vycvičená a vyšlechtěná plemena, které souhrnně označujeme jako „bojovničky“. Mezi nejznámější patří např. bojovničky malajská a novoanglická nebo třeba kornyška. Zajímavé je, že kohoutí zápasy nemusí být nutně doménou jen slepičích samců, ale třeba i frankolínů šedých (Francolinus pondicerianus) či orebic čukar (Alectric chukar). V Rusku a Německu byly dokonce v 18. století jako bojoví ptáci používáni speciálně vyšlechtění domácí houseři.

Dva kohouti na jednom smetišti? Ani omylem!

V České republice a vlastně i ve všech státech Evropské unie a v USA máme smůlu. Pořádání kohoutích zápasů je zde zakázáno zákony a vyhláškami na ochranu zvířat proti týrání. Jinak je tomu však v oblastech jihovýchodní Asie nebo v Karibiku, případně v Latinské Americe. V Asii můžeme být svědky zápasů v té nejdrsnější podobě, kdy jde opravdu o život. Na pařáty ptáků jsou připevňovány speciální kovové nástavce, které mohou být napuštěny i jedem pro rychlé usmrcení protivníka. V Latinské Americe nebo v Karibiku bývají zápasy ukončeny většinou dřív, než by mohlo dojít k vážnému zranění. Dokonce uvažuje i o tom, že by zápasy mohly organizovány podobně jako třeba boxerská klání s pěti patnáctiminutovými koly. Zápas tu nemusí nutně skončit smrtí, ale bývá ukončen v okamžiku, kdy jeden z kohoutů začíná před svým soupeřem utíkat nebo je viditelně zraněný a silně krvácí. Vláda v těchto oblastech dokonce upravuje pravidla pro sázkaře a dostává tuto kratochvíli pod svou kontrolu.

Silný a opakovaně vítězící kohout je opravdovým pokladem. Na vítěze se totiž před zápasem uzavírají nemalé sázky. Jedná se tedy zároveň o rozšířenou formu hazardu. Majitelé opeřenců vstupují se svými svěřenci do arény. Pevně drží kohouty těsně u sebe a rozdráždí je. Dav začíná skandovat. Kohoutům se načepýří peří na krku a hřbetě a nekompromisně se pustí do svého soka. Víří kolem sebe prach, dav šílí a do dálky se line v pravdě zvířecí řev přihlížejících. Zraněný pták se ale hned tak nevzdá. Kohouti jsou totiž silně teritoriální zvířata a své území brání do posledního dechu. Ne nadarmo se říká, že se dva kohouti na jednom smetišti jednoduše nesnesou. Zápas tak často opravdu končí smrtí jednoho z ptáků. Ani vítěz to však nemá jednoduché. Zranění, která v boji utrpí mohou být velmi vážná a dost často umírá vyčerpáním nebo v některém z dalších zápase.

Fenomén a ohromný byznys

Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat. Jedná se nejen o tradici starou několik tisíc let, důležitou společenskou událost, ale i o velký byznys, ve němž se točí nemalé peníze. Sázky se ve stálých a hojně využívaných arénách mohou během jediného zápasu vyšplhat k neuvěřitelným 1 000 USD, což pro chudé obyvatele zemí jihovýchodní Asie často představuje výdělek za mnoho, někdy až desítek let. Není tedy divu, že se místní vlády a úřady snaží postupně dostat kohoutí zápasy pod svou kontrolu a přilákat na ně turisty, kteří prahnou po nevšedním zážitku, poznání tradic a kultury. Nic na tom nemění fakt, že z pohledu zákonů, vyhlášek, zvyklostí a kultury evropských národů, se jedná o týrání zvířat.

Text a foto: David Hainall

Podívejte se na fotogalerii kohoutích zápasů