Kdy vznikly orgie a k čemu sloužily? Sex byl až druhořadý

Termín „orgie“ pochází ze starořeckého slova orgion (či v množném čísle orgia), což bylo spojeno především s extází, vzrušením. Sexuální aktivity však rozhodně nebyly na prvním místě, v podstatě opak je pravdou – starořecké kulty pořádající orgie se snažily pozvednout své duchovno a splynout s božským principem. Tím byl tehdy nejčastěji Dionýsos, v jehož božském rezortu bylo vedle vína a plodnosti také vzkříšení; sám totiž zemřel a následně vstal z mrtvých. V rámci oslav na jeho počest probíhala rozsáhlá procesí, jejichž součástí byli i lidé odění pouze v maskách. Asi si dokážete představit, že to není zrovna mnoho, a tak se taková událost neobešla bez občasných intimností. Navíc ještě hojně podpořených tím, že všichni zúčastnění tančili, zpívali, často nezřízeně popíjeli víno a propadali až hypnotickým stavům. Průvod byl zakončen obřím zpodobněním penisu, symbolizujícím nový život (k uctění Dionýsova zmrtvýchvstání).

Možný základ kultury

Takové události stály u počátku tradičního divadla a uměleckých vystoupení vůbec, jelikož těmito výjevy se následně inspirovaly pozdější antické komedie. Ale to teď pro nás není stěžejní, neboť my pátráme spíše po kořenech sexuálních aktivit. A i na ty se samozřejmě dostalo. Většinou nedlouho poté, co průvod opustil hojněji obydlená místa a doputoval do lesa. Tam se přítomní oddávali tomu, co se vžilo pod označením „bakchanálie“ – tedy skutečně nezřízené vychutnávání všech smyslových požitků. A to už jsme vlastně u orgií.

Stejně jako v případě mnoha jiných tradic a fenoménů, i tento si našel z Řecka cestu do Říma (kde se z Dionýsa stal Bakchus) a následně dál do civilizovaného světa. To vše několik století před naším letopočtem, a navzdory snaze pozdější Římskokatolické církve tyto zvyky přetrvaly dodnes. S rozšiřujícím se křesťanstvím začaly být pohanské svátky nepohodlné, ovšem přesto se v nějaké podobě mezi prostým lidem udržely, nejčastěji jako karnevaly.

Jsou orgie potřebné?

Takovéto orgie paradoxně pomáhaly udržet vášně člověka na uzdě; jelikož byly omezeny na určitá období v roce a jednalo se o oslavu boha a života, vybití emocí a energie mělo duchovní charakter. Jako kdyby starověcí Řekové na jakési nevědomé úrovni chápali důležitost takových uvolnění pro zdravě nepřepjatou mysl člověka. Jednoduše řečeno, i Řekové si uměli dopřát dovolenou.

V tomto ohledu byli možná dál, než jsme dnes my; odmala vyrůstáme v prostředí, které nás učí držet emoce na uzdě, nenechat spadnout sociální masky a zůstávat ve svých rolích. To je však dlouhodobě psychicky náročné, vždyť podvolení se nízkým emocím souvisí s freudovským id, nejhlubším lidským (a vlastně zvířecím) principem. Ten je však zároveň velmi ohrožující, neboť podvolení se mu znamená riskování všeho, čeho jsme ve společnosti dosáhli. Inu, naše civilizovanost je holt něčím vykoupená. Třeba netolerancí k orgiím v jejich původním i dnešním slova smyslu…

Text: MS