Podivín Karl May: Otec Vinnetoua podváděl a chronicky kradl. Za jeho smrt mohla i otrava

Karl May je takovou J. K. Rowlingovou 19. století. Tehdy ještě neexistovala elektronická evidence, fundované odhady ale tvrdí, že se prodalo až 200 milionů kopií jeho děl, včetně překladů do 40 různých jazyků. Navíc inspiroval 17 výpravných filmů. A přesto prožil extrémně podivný život plný chudoby, podvýživy, krádeží, problémů, soudních sporů a lží.

Chudoba, krádeže i vězení

May se narodil 25. února 1842 v Sasku. Jeho rodiče měli celkem 14 dětí, nezvládali je ale vůbec uživit. Karl tak z nedostatku důležitých vitamínů trpěl křivicí a měl i problémy se zrakem. On sám dokonce tvrdil, že do šesti let nic neviděl, než došlo k jeho zázračnému uzdravení. Jak ale sami zjistíte, věřit mu všechno se úplně nevyplácelo.

Z první školy ho vyhodili, protože kradl svíčky, z učitelského místa ho vyhodili také, protože ukradl hodinky. Tehdy šel i poprvé do vězení, ovšem zdaleka ne naposledy. Okolo pětadvacítky už z něj byl známý recidivista a také měl za sebou pár nervových zhroucení. Současní odborníci mají za to, že May trpěl disociativní poruchou identity, vzhledem k tomu, že se vydával třeba za lékaře, policistu nebo asistenta notáře a má na svědomí několik zcela nesmyslných zločinů. Jeho poslednímu zatčení a odsouzení například předcházela série zcela nelogických krádeží: V jedné restauraci zcizil několik biliárových koulí, jinde sebral utěrku či cigaretovou špičku. Také údajně odvedl cizího koně z ohrady až do sousední vesnice. Poslední kapkou byla krádež několika zvířecích kožichů.

Výsledkem bylo, že strávil čtyři roky v káznici Waldheim, kde vedl knihovnu. A díky Velkému Manitouovi za to, protože právě tehdy se mu v hlavě začaly objevovat světy a postavy, které známe dodnes.

Zrození apačského náčelníka a jeho bílého bratra

Svoje díla dlouhá léta prodával v různých časopisech a novinách pod různými názvy a pseudonymy, což mu umožňovalo podvádět a zpeněžit jedinou povídku hned několikrát. Vyloženého úspěchu se ale dočkal až s úderem padesátky, s romány z Orientu a taky s prvním Vinnetouem.

Čtenáři ho pochopitelně ztotožňovali s Old Shatterhandem, čehož neváhal využít. Místo cest do Orientu a na Divoký západ seděl ve vězení, ale to už nepotřeboval nikdo vědět. U místního puškaře si nechal vyrobit přesné repliky Old Shatterhandovy a Vinnetouovy pušky a nosil je spolu s kloboukem a náhrdelníkem z medvědích zubů. Tvrdil, že rozumí „víc než 1 200 nářečí a dialektů“, s domorodými Američany, kteří se v tehdejším Německu občas objevovali jako atrakce kočovných edukativně-zábavních společností, ale mluvit odmítal s tím, že jsou to prolhaní vyvrženci svých kmenů.

Z rodného Německa odcestoval jen jedinkrát, a to až v roce 1899. Jeho 15měsíční cesta ho ostře přivedla do reality, kde na něj číhaly další problémy. O své rané práce se totiž kvůli prodeji jednoho velkého nakladatelství i s veškerými právy musel soudit, protože nový nakladatel na nich změnil jeho pseudonym za pravé jméno a během Mayovy nepřítomnosti v Německu na nich vyrýžoval obrovské peníze. Spor Karl May sice nakonec vyhrál, ale až po lítém boji, během kterého ho onen nakladatel v tisku dehonestoval a vytahoval na světlo jeden skandál za druhým. A to bylo pro tehdy už téměř sedmdesátiletého Maye extrémně vyčerpávající. Zemřel jen o 4 měsíce později, 30. března 1912. Příčinou jeho smrti byla celá kombinace neduhů, včetně zápalu plic a pomalé otravy těžkými kovy z vodovodních trubek.

Pravý fanoušek zná chyby v jeho knihách

Fascinující na Mayově díle je, že si dal ohromnou práci s výzkumem reálií. Dokonce i jména koní hlavních postav, Hatátitlá a Ilči, našel v odborné literatuře. Přesto jsou v jeho díle různé nepřesnosti. Jejich hledání vyprovokovalo mnohé fanoušky k dalšímu zkoumání reálií domorodých Američanů, u mnohých se ale bohužel dostavil spíš opačný efekt a výsledkem byla minimálně v Německu celkem rozšířená stereotypizace indiánů a zkreslené představy o tom, co to znamená být domorodým Američanem.

Mayovy knihy se přesto rozšířily do celého světa, a dokonce je zneužívala i nacistická propaganda, ve Spojených státech ale nikdy úspěch neměly. Možná i proto, že většinu bílých Američanů příběhy o Vinnetouovi líčí jako ulhané, násilnické křiváky zabírající bez mrknutí oka území, která jim nepatří.

Zdroj: DW.com