Kanibal Hojer patří mezi nejhorší české sériové vrahy. Zabití pěti žen detailně odvyprávěl své otcovské figuře

Nahé ženské tělo s punčochou omotanou kolem krku a košilí přetaženou přes hlavu bylo nalezeno 3. října 1981 na Praze 5. Patřilo 51leté Anně Š. Příčinou smrti bylo uškrcení, pachatel ženu před smrtí znásilnil. Tehdy ještě vyšetřovatelé v čele s Jiřím Markovičem nevěděli, že se jedná o jednu z mnoha obětí.

Způsob vraždy naznačoval, že vrah měl jistou zkušenost a neútočil poprvé, proto začala policie prověřovat sexuální devianty a útočníky. Celkem vyšetřovatelé vyslechli 144 svědků a prověřili 3500 podezřelých. Prvním nadějným podezřelým byl uprchlý pacient psychiatrické léčebny Jaroslav D. Když jej odváželi zpět do Bohnic, křičel, že si klidně odsedí tu uškrcenou. Dokonce znal i detaily známé pouze kriminalistům. Slibná teorie ale brzy narazila na jeho pevné alibi – v době vraždy byl chovanec za mřížemi. Nakonec přiznal, že mu místo činu i detaily provedení brutální vraždy ukázal jeho známý, 28letý sklenář Ladislav Hojer.

Čtěte také: Prsa své oběti snědl s hořčicí. Kanibal Hojer zabil pět žen, před svou smrtí řval hrůzou

Sdílný vrah

Hojer přišel postupně o oba rodiče v relativně útlém věku a zůstal bydlet jen se starším bratrem. Jeho IQ se pohybovalo kolem 88 bodů, vychodil zvláštní školu a vyučil se sklenářem. Jeho pracovní morálka byla spíše podprůměrná, ve společnosti ničím nevyčníval a na své okolí působil jako neprůbojný, uzavřený a nepříliš komunikativní jedinec. Nikdy neměl žádnou známost ani pohlavní styk. Alespoň ne dobrovolný. Jeho kamarádi se jej během jednoho večírku pokusili dát dohromady se ženou, která ho měla svést. Když se ale ocitli sami v pokoji a mělo dojít „k činu", Hojer náhle z místnosti vztekle odešel a prásknul skleněnými dveřmi tak, že se sklo vysypalo. Později přiznal, že se mu příčila představa sexu se ženou, která se nebrání.

Na první pohled seděl před vyšetřovatelem Jiřím Markovičem tvrdší oříšek. Hojer nebyl zrovna nejhovornější, po dlouhém výslechu ale Markovič slavil první úspěch.

„V deset večer jsme začali, v šest ráno skončili. Hojer vypovídal nesmírně pomalu, často i s několikaminutovými pomlkami, prostřídanými tikavým mrkáním víčky, škubáním a třesem hlavy... Netlačili jsme na něho, aby se přiznal, ani jsme nechtěli těžit z jeho únavy,“ vzpomíná Markovič v knize Viktorína Šulce Lovec přízraků. „On každopádně vypovídat chtěl a z naší strany zase nemělo cenu něco uspěchat. Když se odmlčel, nechal jsem nám uvařit kávu a zase jsme pokračovali.“

Těžko stravitelná výpověď

Vyšetřovateli se nakonec podařilo navázat s Hojerem určitý vztah a nesmělý mladík se postupně začal přiznávat k dalším hrůzným vraždám. Celkem vyšetřovatelům přiznal 5 vražd a 18 znásilnění. Poprvé zabíjel 2. listopadu 1978 v Děčíně, kam se podle svých slov vypravil „poznávat krásy země a podívat se po nějaké ženské.“ Během procházky po městě si vyhlédl dvacetiletou dívku, kterou sledoval až k řece. Nakonec však zmizela v domě a navždy unikla jeho úmyslům. Eva R., na níž narazil vzápětí, takové štěstí neměla. Vrhl se na ni a začal ji osahávat. Nakonec ji znásilnil, uškrtil a do jejího genitálu nacpal kopřivu.

O dva roky později, když vykonával základní vojenskou službu, dostal „opušťák“ a vypravil se vlakem z Prahy do Děčína. Ve vlaku jej upoutala 25letá studentka medicíny Ivona Š. Počkal si, až půjde na záchod, poté za ní vnikl do kabinky, uškrtil ji její vlastní šálou a pokusil se ji znásilnit. V těsné kabince rozjetého vlaku ale neměl příliš prostoru pro koordinaci, a tak se „spokojil“ s masturbací nad jejím mrtvým tělem. Kabinku poté zamkl do polohy obsazeno, posadil se na místo zavražděné ženy a po patnácti minutách z vlaku vystoupil. Policie tehdy zjistila, že ve vlaku se nacházelo 47 osob, ztotožnili ale jen 46 z nich. Hojer zájmu policistů unikl.

V srpnu 1980 jel Hojer za kamarádem do Košic. Na břehu přehradní nádrže Ružín narazil na ženu ve věku 25-30 let. Povalil ji na zem a pokusil se ji znásilnit, přitom ale předčasně ejakuloval. Na místě ženu uškrtil, následně našel poblíž kovový drát, kterým ji svázal, zatížil kamenem a hodil do vody. V té si poté zaplaval. Tělo ženy, bez obou zápěstí a hlavy, se našlo až po roce. Nikdy se ji nepodařilo ztotožnit.

To nejhorší, co Ladislav Hojer udělal, se nicméně stalo v roce 1981 v Brně, kam se vypravil hledat další oběť. Stala se jí 18letá Ivana M., kterou přepadl s nožem. Když ji odtáhl do křoví, dost se bránila. Hojer ji ubodal nožem, náhle jej ale napadlo vzít si „suvenýr.“ Odřezal jí proto ňadra i přirození, naložil je do igelitové tašky a odjel vlakem do Prahy. Orgány měl týden v ledničce a používal je k masturbaci. Po sedmi dnech se rozhodl je uvařit ve slané vodě a sníst je s francouzskou hořčicí. Podle jeho vyjádření to ale nebyl žádný „pošmak", a tak ostatky vyhodil i s hrncem.

Náhradní otec

Snad proto, že vrahovi chyběla otcovská figura, našel její náhradu v Jiřím Markovičovi, jemuž stále ochotně přiznával další a další hrozivé skutky. „Když se s někým intenzivně stýkáte dva roky, musíte spolu navázat nějaký vztah. Mám takové pracovní krédo. Nebo zásadu, chcete-li. Totiž, že obviněný musí cítit, že s ním hraju fér, na rovinu. Vyplácí se to. Jenomže… Když obviněný věří vyšetřovateli absolutně, je to někdy hrůza. Hojer si mě totiž vybral jako náhradní rodinu. Proto mi tak věřil, proto to byla taková hrůza,“ komentuje v Lovci přízraků zvláštní vztah obou mužů Markovič.

Podle něho se Hojer také rád předváděl, jako člověk, jemuž chyběl respekt kolektivu, byl rád za každou pozornost. Markovičovi u výslechu předváděl, jak uzvedne židli za nohu jednou rukou nebo jak se správně pozná nabroušený nůž. Také projevoval morbidní smysl pro humor. Během návratu ze Slovenska, kde prováděli rekonstrukci, vůz převážející vyšetřovatele a Hojera míjel dvě stopařky. „Zastavte,“ vykřikl náhle Hojer, „já ty holky vošukám a zabiju, vy to hned vyšetříte a máte případ v suchu!“ Právě díky Hojerově vazbě na Markoviče se kriminalistům podařilo dát dohromady potřebné detaily k případům, sadistický vrah Markovičovi více než ochotně vyprávěl o svých hrůzných skutcích, aniž by si uvědomoval jejich děsivost.

Mohlo by vás zajímat: Český sériový vrah vytočil zkušeného psychologa. Zabil tolik lidí a pak mi řekne tohle, zuřil

Pozvání na kafe

Hojerovo zvláštní myšlení se koneckonců ukazovalo už při rekonstrukcích. Když se Hojer při první rekonstrukci s živou figurantkou několikrát vzrušil, byly další rekonstrukce prováděny s figurínou. Během jedné z rekonstrukcí se kolem místa činu shromáždil rozzuřený dav, připravený zadrženého vraha lynčovat. Sadista ale vůbec nerozuměl tomu, proč jsou lidé naštvaní.

Vzájemnost Markoviče a Hojera mezitím nabývala znepokojivých obrysů, například v případě, kdy kriminalisté zavezli Markoviče z rekonstrukce až před dům. „Hojer mi vynesl tašky a já jsem dostal nápad, že je všechny pozvu na kafe. Pozvání by samozřejmě platilo i pro Hojera – sám v autě přece zůstat nemohl.“ Markovičova žena ale příliš pochopení neprojevila. „Ona byla přichystána uprchnout, ročního syna už měla v náručí! Ale kolega z kriminálky Tonda Jarolímek řekl, že dneska už toho bylo dost, že si to kafe dají jindy – a Láďu Hojera odvezli rovnou do vazby.“

Boj do poslední chvíle

Hojerovo zalíbení v pozornosti kriminalisty Markoviče mělo ale jeden nepříjemný aspekt. Jak Hojer postupně „dávkoval“ výpovědi o vraždách a znásilněních, rostla obava, že si brzy začne vymýšlet, aby si rozhovorů s oblíbeným vyšetřovatelem užil co nejvíce. Zároveň začal ve vyšších policejních kruzích sílit jistý tlak na uzavření případu. Případ Hojer se blížil uzavření a bylo čím dál jasnější, že Hojera čeká trest nejvyšší. Hojer hrozbu oprátky zlehčoval, tvrdil, že každého čeká „dřevěnej spacák.“

Že Hojer smrti neunikne, doložily i psychiatrické posudky. Podle nich byl Hojer primitivní psychopatickou osobností s citovou tupostí, jíž chyběly nejzákladnější morální normy a elementární úcta k lidskému životu. Kromě sexuální agrese byla zjištěna i agrese obecná. Nápravu vyloučili, podle posudků by nepomohla ani kastrace ani operace mozku. Na Hojera nakonec hrozba smrti začala pomalu dopadat. Během soudu se snažil tvrdit, že se z něj policisté snažili dostat přiznání násilím, tomu ale soud neuvěřil.

V Hojerův neprospěch mluvily další důkazy, stopy oblečení jeho obětí na jeho botách a stopy jeho oblečení na tělech obětí. Krevní skupina z nalezeného spermatu na místech činu odpovídala jeho krevní skupině. Ladislav Hojer byl 9. listopadu 1984 odsouzen k trestu smrti. Pokusil se dvakrát odvolat a požádal i o milost prezidenta Československé republiky. Nic z toho mu ale nevyšlo. Poprava byla vykonána 7. srpna 1986. Když Hojera odváděli na popraviště, držel se sadistický vrah mříží a křičel hrůzou. Bránil se tak urputně, že katovu asistentovi zlomil prst.

Zdroje: Jiří Markovič, Viktorín Šulc: Lovec přízraků/Kriminalistika.eu

Video, které jste mohli minout: Svou tetu uškrtil a kleštěmi vytrhl zuby, rozhodl soud v Liberci. Muž dostal výjimečný trest