Největší masová vražedkyně všech dob pomohla otrávit přes 600 lidí

Boje o moc jsou staré jako lidstvo samo. Je proto nasnadě, že už před několika tisíciletími si mocichtiví lidé oblíbili jed jakožto nenápadnou cestu k dosažení svých cílů. Na vrcholu historické popularity se ocitl arzenik, jinak známý též jako otrušík či utrejch. Oxid arzenitý je odpadním produktem při zahřívání rud železa, stříbra, mědi a dalších prvků. Výsledkem je bílý prášek, u něhož stačí několik desetin gramu k usmrcení člověka. Znal ho již starověký antický svět a díky relativně snadné dostupnosti a nekompromisním účinkům si zachoval popularitu po mnoho staletí.

Manželství, krok k neštěstí

Jedním z nejvíce fascinujících případů travičství jsou události kolem ženy jména Giulia Tofana. Rodačka z Palerma jím pobláznila řadu italských regionů v první polovině 17. století, kdy dokázala bez slitování naplnit velmi drsnou poptávku. Tofana zaměstnala svou dceru a několik dalších dam a začala vyrábět (i prodávat) zákeřný jed s neskromným názvem Aqua Tofana. Proč?

Období raného novověku se svým zájmem o alchymii výrobě jedů jednoznačně nahrávalo, stejně jako tehdejší společenská situace na Apeninském poloostrově. Spousta žen totiž byla nešťastně provdána a nebyl myslitelný jiný způsob útěku z manželství nežli manželova smrt; a za ni byly ochotny náležitě zaplatit. Jakmile se totiž žena provdala, stávala se v podstatě manželovým majetkem, a ten ji mohl bez vysvětlování podvádět či bít. Vzhledem k množství domluvených sňatků z rozumu je nasnadě, že se taková situace mnohým ženám rychle znelíbila.

Samotná Aqua Tofana obsahovala vedle zmíněného arzeniku ještě olovo a rulík zlomocný, přestože přesný poměr látek známý není. Výsledkem však byla bezbarvá tekutina bez chuti, a tedy lehce smíchatelná s vodou, vínem či jakýmkoli jídlem. Po požití se vyskytly podobné symptomy jako v případě otravy samotným arzenikem – tedy zvracení, průjem, dehydratace, příznaky podobné chřipce, třes a křeče. Sofistikované však bylo, že nedočkavá žena musela svému choti podat několik dávek a až ta čtvrtá se mu obvykle stala osudnou – do té doby se „pouze“ zhoršovaly zmíněné symptomy. Sám postižený tak obvykle nabyl dojmu, že je smrtelně nemocen, a měl tedy ještě trochu času na sepsání poslední vůle; samozřejmě ideálně takové, v níž celý svůj majetek odkázal budoucí truchlící vdově…

Voda, nebo make-up? Jed!

Stojí přitom za zmínku, že se Giulia Tofana původně živila výrobou a prodejem kosmetiky, proto také svůj jed nabízela nejen ve formě nenápadné tekutiny, nýbrž i make-upu. Zdánlivě nenápadný pudr nevzbuzoval na toaletních stolcích bohatých dam žádné podezření, ostatně stejně jako bezbarvá tekutina, obvykle označovaná jako Mana svatého Mikuláše z Bari.

Postupem času padlo Aquě Tofaně za oběť více než 600 lidí, převážně otrávených manželů. Definitivní počet je však samozřejmě ve hvězdách, ale i tak je italská travička pravděpodobně největší masovou vražedkyní v dějinách. S rostoucím množstvím otrav však stoupalo i nebezpečí rodinného podniku Giulie Tofany a nakonec skutečně došlo k jejímu zatčení a popravení. To se stalo roku 1659, tou dobou byla už však obeznámenost lidu s jedem dostatečná na to, aby se příležitostně používal i nadále. Dokonce i Wolfgang Amadeus Mozart měl před svou smrtí podezření, že ho někdo otrávil právě Aquou Tofanou. To sice nebyla pravda, ale jedná se o nezpochybnitelný důkaz toho, jak se dnes už téměř neznámá italská kosmetička dokázala zapsat do dějin…

Text: MS