Ebola jako zbraň? Sověti po ní šli, ví se to od přeběhlíka
Armádní sklady dost možná ukrývají řadu nemocí, které by mohly zdevastovat svět.
Ačkoliv na vojenské nasazení biologických zbraní nikdy nedošlo – alespoň co se ví – armády všech velmocí pro vojenské účely vyvíjely a možná stále vyvíjejí různé upravené nemoci. Jak před 22 lety na světlo světa vynesl přeběhlý Dr. Kanatžan Alibekov, minimálně sovětský bakteriologický program se poohlížel i po využití eboly objevené teprve koncem 70. let.
Ruská stopa
Alibekov byl až do konce studené války sám účastníkem bádání v sovětském státním podniku Biopreparát. Jak se po jeho přeběhnutí ukázalo, instituce se významnou měrou podílela na nelegálním vývoji biologických zbraní. Alibekov sám měl podstatnou část vývoje a produkce zbraní na starost. Jak uvedl, během 70. let vyrobil Biopreparát několik stovek tun weaponizovaného (upraveného pro zbrojní účely) antraxu a desítky tun tularémie a moru. I takové množství by však bylo málo, pokud by nepřítel proti nemocem mohl využít protilátky nebo očkování. Proto Alibekov se svými kolegy k přelomu let 80. upravili nemoce tak, aby s nimi medicína nemohla nic udělat.
Krom nich však vědci rovněž pracovali na weaponizaci závažnějších nemocí, proti nimž běžná léčba neexistuje nebo je obtížnější. Tým se tak například snažil vyvinout nové typy virů pomocí kombinování genomů pravých neštovic, tehdy „žhavé novinky“ eboly a rovněž dalších smrtících nemocí. Když s těmito informacemi Alibekov v roce 1992 přeběhl do Spojených států, byl za to Ruskem, které přitom jeho tvrzení kategoricky popírá, označen za lháře.
Vývoj podobných agentů totiž odporuje mezinárodním úmluvám. V roce 1969 přišly Spojené království a státy Varšavské dohody separátně s návrhem na zákaz vývoje, produkci a hromadění biologických zbraní. Jedinou výjimku měl mít pouze výzkum k obraně proti jejich použití. K dohodě, ratifikované v roce 1972, se dále připojily Spojené státy, Sovětský svaz a další státy.
Dobře střežené tajemství
Existence ilegálního sovětského programu biologických zbraní v 70. a 80. letech je každopádně všeobecně považována na skutečnost a nikoliv Alibekův výmysl. Jedním z důkazů je například epidemie plicního antraxu v Jekatěrinburgu v roce 1979, jíž se přezdívá "biologický Černobyl". Nemoc si vyžádala přes 100 obětí a Sovětský svaz se ji snažil neúspěšně ututlat, jelikož byla rozšířena vlivem úniku z vojenského komplexu patřícího mezi laboratoře Biopreparátu. Ten poblíž Jekatěrinburgu pracoval na implementování nemoci do balistických raket zaměřených na americká města. Stejně tak tvrzení podporují i informace od dalších přeběhlíků, například Vladimíra Pasechnika, který na západ zamířil v roce 1989. Po pádu Sovětského svazu byla činnost laboratoří Biopreparátu ukončena, navazující instituce však konec komunismu přečkaly.
Je samozřejmě otázkou, zdali v podobné míře neexistovala produkce biologických zbraní vzdor dohodě z roku 1972 i na Západě. Absence nevysvětlených incidentů ve stylu Jekatěrinburgské epidemie naznačuje, že západní vlády skutečně vývoj a produkci těchto zbraní opustily. Ještě v 50. a 60. letech tomu však bylo přesně naopak a nemoci byly občas (někdy i s fatálními následky) testovány i na vojácích. Aktivní je stále výzkum protiopatření, zdaleka ne všechna využití biologických vojenských skupin totiž musejí připomínat plány bondovských zloduchů – součástí výzkumů je totiž i obrana proti nemocem, která významně posunula lékařské možnosti boje proti nim.
Existence utajovaných sledovacích programů internetu jako PRIMS, jejž odtajnil Edward Snowden, však stále zasívá semínko pochybností nad pravdivostí tvrzení o neexistenci amerického výzkumu ofenzivních biologických zbraní. Podobně je tomu ovšem i na ruské straně. Naposledy v roce 2004 zemřela po náhodném infikování ebolou v bývalé vojenské biologické laboratoři výzkumnice Antonina Presnyakova, když údajně pracovala na vakcíně proti tomuto viru. I kolem její smrti, a především charakteru práce, však kolovaly oprávněné pochyby. O její smrti totiž vládní ruské kanály původně vůbec neinformovaly Světovou zdravotnickou organizaci, taktéž odmítli sdělit, kdo výzkum vakcíny platil.
Ladislav Loukota
VÍCE O EBOLE ZDE: