Terror nalezen. Co prozradil nález ztracené lodi Johna Franklina?

Dělová loď HMS Terror se představuje

Plavidlo s poněkud děsivým názvem sloužilo v Royal Navy od roku 1813. Po skončení britsko-amerických válek bylo přestavěno na polární výzkumnou loď, která se následně účastnila několika polárních expedic, což se jí stalo osudné. Cílem expedice bylo nalezení cesty z Atlantiku do Tichého oceánu kolem břehů Severní Ameriky. Lord John Franklin, otrlý polárník, věřil, že se jeho výprava setká s úspěchem a rozšíří slávu britského impéria.

„Expedice byla koncipována jako přísně vědecká. Kromě získání geografických poznatků se měla věnovat výzkumu zemského magnetismu. Měření odchylek magnetického pole v různých místech zemského povrchu bylo tehdejším vědeckým hitem a arktické expedice (nejen Franklinova) mu věnovaly velkou péči. Nezapomínalo se ani na biologický výzkum: na palubě byl (formálně jako chirurg) přírodovědec Harry D. S. Goodsir (jeho pozorování a výzkumy mořských živočichů během plavby z Anglie do Grónska byly odeslány do Anglie dopravní lodí a publikovány; dílo tak přežilo svého tvůrce),“ píše Radek Svítil na serveru technet.idnes.cz

Výprava vyplula z anglického Greenhithe ráno dne 19. května 1845. Posádku tvořilo 24 důstojníků a 110 mužů. Při cestě do Grónska se lodě krátce zastavily v přístavu Stromness na Orknejských ostrovech. Evropan, který lodě naposledy spatřil a podal o tom zprávy, byl kapitán Robert Martin sloužící na velrybářské lodi Enterprise. Poslední pozdrav v kanadském Baffinově zálivu a pak už jen více než století domněnek a dohadů.

Kurděje…

Nalezení vraku HMS Terror bylo oznámeno 12. září 2016, a sice 92 km jižně od polohy, kde měla být opuštěna. Je proto možné, že část posádky později doplula ještě o něco dál. Jedna z teorií o tragickém konci expedice vycházela z možnosti, že muže skolily kurděje, nemoc způsobená dlouhodobým nedostatkem vitamínu C v potravě. Lidský organismus jej na rozdíl od zvířat nedokáže syntetizovat, a pokud se mu ho nedostává v potravě, dostaví se avitaminóza. Své o tom vědí námořníci na dlouhé měsíce trvajících objevitelských výpravách, které v rámci kolonizačních cest probíhaly v 15. a 16. století. Podle některých literárních zdrojů se ještě v 19. století šířily britským námořnictvem následující rady: „Univerzální a výtečný lék na všechny neduhy uvnitř i vně těla – pijte svou vlastní moč každé ráno bez přestávky 9 dní, vyléčíte si kurděje a vaše tělo bude lehké a pružné.“

… nebo olovo?

Další z teorií o smrti posádky se týkala otravy olovem. Do těla se jim mělo dostat z konzerv – olovem totiž byly zapájeny. Tady narazili vědci na logický problém. Hladina olova v kosterních pozůstatcích sice byla vysoká, nicméně podobné to bylo i u Britů, kteří se na výpravu nevydali, ale pili vodu z olověného vodovodního potrubí. Spekulovalo se i o tom, že došlo k poškození mozku, neboť olovo vede k nezvratným neurologickým změnám. Na nalezených kosterních pozůstatcích některých členů expedice byly patrné jasné známky kanibalismu, některé ze zachovalých zpráv zase byly velmi zmatené. Šílenství i zmatenost podporovaly „olověnou teorii“. Co ji naopak vyvracelo, byl fakt, že podobné konzervy se používaly bez zdravotních následků i na mnoha dalších britských lodích.

Vědecký tým z University of Glasgow se rozhodl podrobně prozkoumat a vzájemně porovnat zdravotní záznamy účastníků různých výprav vedených pod vlajkou Jejího Veličenstva a došel k závěru, že posádky HMS Erebus a HMS Terror netrpěly ničím výjimečným. Běžné žaludeční problémy, snížené množství vitamínu a zvýšené, ale „nekritické“ množství olova. Co tedy vedlo k záhubě námořníků a proč byla úmrtnost mezi důstojníky procentuálně vyšší než u běžného mužstva?

Keith Millar z glasgowské univerzity se domnívá, že důstojníci umírali v důsledku zranění, neb na sebe brali nebezpečnější a riskantnější úkoly. Zároveň museli plnit i náročnější úkoly při záchranném, a nutno říci, že tragickém a marném pochodu na severozápad. Svou roli sehrála bezesporu i nejednotnost týmu. Od nálezu HMS Terror uplynul ještě příliš krátký čas na to, aby bylo možno vynášet konkrétní soudy. Nicméně už teď je jasné, že do temné záhady ztracené Franklinovy výpravy se dostanou další světlé paprsky poznání.

Text: Topi Pigula