Život v ráji? Tak to asi bude v Kostarice, libují si emigranti

Pura Vida. Fráze, která mi prvních pár dní v Kostarice nedá spát. Co to vůbec znamená? A proč mi tak každý odpovídá na pozdrav? Přitom je to jednoduché. Těchto osm písmenek totiž tak nějak vystihuje životní filosofii vždy usměvavých Kostaričanů: máme se dobře a nic nás netrápí.

Kde je ráj?

Vždycky mi přišly trochu zcestné palcové titulky článků, označující nějaké místo na Zemi jako ráj. Kolik států musí člověk navštívit, aby měl patent na pravdu a mohl s čistým svědomím říct, že tady se žije nejlíp? I kdyby jich navštívil všech 206, mohl by pak jako ráj označit Kostariku? Těžko říct, do užšího výběru nominovaných by se ale nejspíš dostala.

Obyčejné štěstí je ve skromnosti

Jako svůj ráj si každopádně tuhle malou zemi v srdci Střední Ameriky zvolilo zhruba osm desítek Čechů a Čechoslováků. Rodné zemi dali sbohem z různých důvodů. Paní Monika Flochová se například vdala za Kostaričana a v roce 1979 emigrovala. “Moje maminka z toho byla velmi smut-ná. Otec byl racionální typ, ten mi vždycky říkal“ Holka udělej to, co Ti radí srdce. Vyraž do světa a uvidíš, jaký je,” vzpomíná.

Sympatická Slovenka učí na univerzitě v hlavním městě San José a letos se chystá do důchodu. Za 37 let si na kostarický styl života zvykla natolik, že by neměnila. “Lidé se snaží mít radost ze života, jsou velmi veselí a je tady klidnější život. Stres není tak velký. Když jedu třeba jenom na prázdniny na Slovensko, tak vidím lidi běhat, ale nevím za čím.”

Nejčastější kostarický pozdrav Zdroj: Jakub Freiwald

Jdi tři sta kroků na severovýchod

Její skromný dům na předměstí dýchá červeno-modro-bílou atmosférou. Všude na stěnách visí státní symboly, vlajky obou států doplněné dobovými obrazy a na pomyslném jídelníčku nechybí typická československá jídla, často říznutá něčím místním. Vypadá to na dokonalou symbiózu tisíce kilometrů vzdálených zemí. Má to vůbec nějaký háček? “Doteď jsem se třeba nenaučila, že se člověk orientuje podle světových stran. Adresa je třeba od takové prodejny tolik metrů, jenže název prodejny se změní. Nebo od takového stromu tolik metrů, jenže strom pokácí a zůstane jenom kmen.” Při jejích slovech mi v hlavě vyskakují několik minut staré vzpomínky. Při krokování tří set metrů na jihovýchod od nedaleké katedrály a následném hledání jejího domu papájové barvy jsem velkou jistotou neoplýval.

Sádlo a klobásy

San José je jenom vstupní branou do samotného srdce Kostariky. Přelidněné město obraz země vystihuje jen velmi málo. Minimálně pro neznalé oko evropského turisty. O pár set kilometrů dál na západním pobřeží už mi to začíná docházet. Další chybějící střípky pomalu se rýsující mozaiky pak doplňuje Josef Hrůza. “Lidi žijí bezstarostně a spokojeně. Ví, jak žít. Je to daný i počasím, tady všechno roste 12 měsíců v roce. Nic se nezkazí a můžeš žít jenom z toho, co ti vyroste.”

Z Československa odešel v roce 1968 do Kanady a odtud v devadesátých letech do Kostariky. Důvod byl prostý. “Bylo to dost špatný, protože sis musel dávat pozor na to, co říkáš. Všude v hospodách byli tajní a když jsi řekl něco proti republice, tak tě zavřeli,” vzpomíná. Po příjezdu so-větských vojsk neváhal ani minutu. “Prezident Svoboda v televizi ohlásil všem lidem ať odejdou, že jsme je nevolali, že to nejsou naši bratři. Tak otevřeli hranice a nikdo tě nezastavoval.”

Temperamentní svérázný osmdesátník, provozující soukromý hotel v pobřežním městečku Uvita a bezmezný milovník koček a všech opuštěných zvířat by se ale beztak neztratil nikde na světě. Za-tímco v Československu pracoval v barrandovských filmových studiích na speciálních efektech, v Kanadě založil firmu na výrobu podrobných technických modelů. Teď rád vaří. V lednici má škvar-ky, nedá dopustit na sádlo a pravidelně si udí domácí šunku nebo klobásy.

Sopka za domem, humus na hlavě

Další zastávka – úpatí aktivního vulkánu Turrialba, kde před osmy lety zakotvili manželé Vobořilovi. Na hektaru úrodné půdy se starají o malé hospodářství, pěstují zeleninu a ovoce, chovají králíky. “Já se starám o zeleninu a o králíky, manželka se stará o kytky a zahradu. Ale žádnej spěch, chvilku děláme, pak si sedneme, dáme si kafe a koukáme kolem sebe, protože máme na co kou-kat,” líčí hlava rodiny Miroslav.

Z dosavadních zkušeností a vyprávění mám pocit, že kostarický způsob života je nakažlivější než nejsilnější omamné látky. Za pár týdnů nebo měsíců ale člověk pronikne jen malý kousek pod po-vrch. “Já nejsem povahou moc laxní a ze začátku jsem měl trochu problémy pochopit mentalitu místních lidí. Oni jsou hrozně pohodoví, pomalí, nikdo nikam nespěchá, nikdo není naštvanej, nikdo nenadává. Na všechno se usmívají a neznají nervozitu nebo stres,” sestavuje Mirek skoro nekonečný seznam kostarických předností.

Po pár hodinách a několika vypitých turcích za mnou přichází se smutným výrazem ve tváři. “Je-nom trochu kouří, asi nevybuchne. To mě moc mrzí. Máš smůlu.” Když má člověk sopku pár metrů za domem, asi k tomu přistupuje jinak, říkám si v duchu. A mám pravdu. “Už jsme si na to zvykli. Když sopka bouchne, tak se tím už nezabýváme. Už nám to nějak zevšednělo.” Když mi o pár týdnů později Mirek hrdě posílá postapokalyptické fotky šedého sopečného popela na všech rostli-nách a v okapu, korunuje to komentářem. “Takhle to vypadá, když se otočí vítr a sopka nám ten humus nahází na hlavu.”

Atrakcí mají manželé mnohem víc. Na zahradě jim hnízdí papoušci, tukani a kolibříci, občas k nim zavítá i lenochod. Nechybí ani hadi nebo sklípkani. Aby temně zelená zahrada nevypadala jako neprostupná džungle, musí se Renata pořádně otáčet. “Občas musím vzít do ruky mačetu a pro-sekat se tím křovím. Je to fyzicky náročná práce, není to vytrhávání kytiček na zahrádce. Já když tahám plevel, tak si připadám jako bych tahala řepu,” říká s úsměvem.

Chtělo by se skoro říct, že v Kostarickém ráji člověk rychle zapomene odkud přišel a kde se naro-dil. Opak je ale pravdou. “Jsem rád, že jsem se narodil v Čechách. Dokud neumřu, tak budu Čech,” říká hrdě Josef Hrůza. “Já mám Českou republiku ráda, nikdy bych nechtěla být něco jiné-ho než Češka. My se tady snažíme o Česku mluvit, aby o naší zemi místní věděli. Snažíme se ji ukazovat v dobrém světle,” líčí Renata a její manžel se po chvíli připojuje: “Už mi připadá, že lidi se tam mají dobře. Jsou spokojení a vydělávají peníze. Sice nadávají, ale to je asi takovej zvyk, furt si stěžovat. Zase jsem si musel koupit nový auto. Ty tři co máme v garáži už se mi nelíbí. A oni za to chtěli peníze, to mě teda naštvalo,” dodává s úsměvem a poroučí na stůl další kafe.

Text: Jakub Freiwald