Inle je barmský "Mácháč", kde se dělají košile z lotosů

Malé městečko Nyaungshwe nedaleko jezera Inle na východě Myanmaru působí trochu ospale. Vše se ale mění nad ránem a dopoledne, kdy většina místních i turistů míří ke kanálu Nyanung Schwe Cannal a po něm pak na lodích pokračuje na jezero.

Loď – jediný možný dopravní prostředek

Nastupujeme na dlouhou a trochu vratkou loď, kde jsou připravená pohodlná křesílka, plovací vesty a deštníky. Říkám si, že plovací vestu a deštník snad potřebovat nebudu a šňůrkou si přitahuji svůj bambusový klobouček k bradě v obavě, aby mi snad ve větru neuletěl a nebo abych si na přímém slunci nepřipálil pleš.

Většina turistických lodí brázdících jezero je stejná. Jsou dlouhé, štíhlé a uvnitř mají posazené sedačky, které jsou svou velikostí uzpůsobené obtloustlým Evropanům, a pohánějí je většinou staré vyčochtané motory, ze kterých odkapává olej. Právě tyto motory jsou jedním z hlavních zdrojů stále se zvyšujícího znečištění jezera. Tím druhým zdrojem jsou lidé, kteří zde například perou prádlo a nebo vypouštějí do jezera odpadky a fekálie. „To není možné, že ještě předchozí generace tuhle vodu pila?!“ nevěřícně kroutí hlavou kamarádka při pohledu na hnědou silně znečištěnou hladinu plnou květů tokozelky vzplývavé vodního hyacintu).

Synové jezera a plovoucí zahrady

Jezero leží na vskutku nádherném a malebném místě. Obklopují ho vysoké zalesněné svahy. Hory s tradičními vesnicemi lákají k procházkám. My jsme tady ale kvůli něčemu jinému. Zajímají nás tradiční domy na kůlech, rybáři, kteří stejně jako předkové pádlují nohou a pak v neposlední řadě unikátní plovoucí zahrady a tradiční řemeslné manufaktury. Zdejší lidé patří k menšinové skupině Intha a sami se označují jako „synové jezera“. Podle všeho jsou potomky dávných Monů. V současnosti bývají častěji řazeni do podskupiny většinového šanského etnika.

Loď na širokém kanálu nabírá rychlost a nám začíná být jasné, proč se na palubě nacházejí deštníky. S deštěm se tu sice dnes nepočítá, ale zato chladná vodní tříšť je po ránu nepříjemná a tak spousta turistů nasazuje ochranný štít. Hned u vjezdu na jezero se u trojice falešných rybářů s typickými vršemi tísní několik lodí s turisty, kteří si je fotografují. Po pořízení snímku natahuje model ruku a nechává si za své krkolomné akrobatické kousky zaplatit. „Tak tohle vidět nepotřebuju,“ slyším otrávený hlas před sebou. Naštěstí stačí popojet o pár set metrů dál a pozorujeme opravdové rybáře, kteří stojí na jedné noze na malé plošince na zádi své lodi, pádlo mají zaklesnuté v podpaždí a za achilovkou a zvláštními pohyby nohy uvádějí loď do pohybu. Většina používá k lovu síť, pouze u některých vidíme vrše. „Ryb je tu čím dál tím méně,“ konstatuje jeden z rybářů a smutně kouká na chudý úlovek na dně své loďky. Podobně je na tom i většina jeho kolegů. Není ale divu, voda je silně znečištěná a ani rozsáhlé porosty invazivního hyacintu rybám neprospívají.

Jezero má rozlohu přibližně 116 km čtverečních. Ve vodě na mnoha místech vidíme v pravidelných rozestupech zabodané bambusové kůly, na kterých se houpají bambusové rošty s úrodným dendritem ze dna jezera a spoustou vodních řas. Vybudování takového záhonu je fyzicky nesmírně náročné. Farmáři musí nejprve nasbírat tuny sedimentu a řas, která pak pracně věší na zmíněné rošty. Odměnou za nezměrnou dřinu jsou jim však velmi úrodné zahrady. Geniální řešení nabízí kromě bohaté úrody ovoce, zeleniny a květin ještě jednu jistotu. Při povodních nehrozí zatopení záhonů a zničení úrody. Vše totiž stále plave na na hladině.

Řemeslo – zlatý důl

Na jezeře a zvláště pak v jeho jižní části se nachází několik tradičních vesnic. Domy zde stojí na kůlech zapuštěných do dna a cedule na nich upozorňují, že se v nich nachází některá z tradičních dílen. „Hello ladies and gentleman,“ vítá nás se širokým úsměvem holčina a hned nás zve k návštěvě dílny na výrobu stříbrných šperků. „Pojďte se podívat, ukážeme vám, jak děláme ty nejkrásnější šperky. A nemusíte nic kupovat,“ dodává. V první potemnělé místnosti pracují šperkařští mistři. U otevřeného ohniště se stříbro nejprve ohřívá, aby se s ním později snáze pracovalo. Je to neskutečně titěrná práce bez zdrojů umělého světla, ale výsledek stojí za to. „To, co naši muži vyrobí, prodáváme v našem obchodě,“ zve nás dívčina do další místnosti. Když se nemám k nákupu, používám v Asii svou líbenou výmluvu: „Nemám s sebou dostatek peněz v hotovosti.“ Reakce na sebe nedá dlouho čekat: „U nás ale můžete platit i platební kartou.“ A na stolku přede mnou rázem stojí moderní platební terminál. Říkám si: „Do pytle, tak ti kluci vedle nemají ani lampičku, aby si viděli na prsty, a tady dostanu pod nos tuhle krabičku připojenou k internetu?“ Zachránila mě jen nálepka na terminálu s informací, že akceptují pouze Mastercard.

Lotosové hedvábí

Tkají se zde látky z dováženého hedvábí a pak ze zde získávaných vláken z lotosových stonků. „Přátelé, jsme asi jediní na světě, kteří látku z lotosu vyrábějí,“ vítá nás lámanou angličtinou další slečna. Získání potřebného množství vláken a jejich následné spřádání nám připadá jako neskutečná dřina s pramalým efektem a bezděčně si vzpomeneme na našeho krtečka a jeho cestu za kalhotami s velkými kapsami – naříznout stonek, povytáhnout konce od sebe, položit vlákna na dřevěné prkýnko, po deseti cyklech přejet po vláknech dlaní, zamotat je do sebe, chytit na kolovrátek, otočit a takhle celý den. V téhle manufaktuře se vyrábí ve velkém. Místností s tkalcovskými stavy a kolovrátky je tu hned několik a ceny za zboží jsou na barmské poměry velmi vysoké. Lotosová šála stojí kolem 80–100 dolarů, trika a košile jsou pochopitelně mnohem dražší.

Kláštery a svatyně v okolí jezera

Barmánci žijí nezvykle bohatým duchovním životem a víra prostupuje každou jejich činností a chováním. Není tedy divu, že i na jezeře samotném a v jeho okolí je celá řada pagod, klášterů a svatyní. Západně od vesnice Nampan se nachází např. klášter Phaung Daw Oo Paya známý hlavně díky pěti Buddhovým sochám, které muži zdobí jemnými zlatými plátky. Zlata na soškách je v současnosti již tolik, že dávno ztratily jakoukoliv podobnost s lidskou postavou a připomínají spíše neforemné koule. Ovšem jedná se o další z míst, kam ženy nesmějí. Boj za genderovou rovnost do Barmy zatím nedorazil. Podobně jako v Mandalay v chrámu Mahamuni paya nebo u Kyaiktiyo (tzv. „Golden Rock“) ani sem totiž nemají ženy do bezprostřední blízkosti svatých soch přístup a mohou je pozorovat pouze z vymezené vzdálenosti.

Zastavujeme na první pohled u nevzhledné dřevěné budovy s plechovou střechou. Na molu zouváme boty a vstupujeme do potemnělého prostoru kláštera Ngaphe Kya, který je znám jako „Klášter skákajících koček“. V minulosti zde mniši skutečně cvičili kočky akrobatickému umění a pravidelnými představeními si pak vydělávali na živobytí a chod kláštera. Koček je tu stále požehnaně, ale už je nikdo necvičí.

Text a foto: David Hainall