Největší týkový most světa se klene nad vodou plnou parazitů

Historií ztmavlé dřevěné kůly podpírají most, po kterém přecházejí mniši i turisté. Ti první se vracejí z meditací či procházek, během nichž sbírají do misek milodary, ti druzí čekají na západ slunce, který je tady naprosto úchvatný.

„Dva tisíce kyatů,“ řekl cenu řidič pickupu, který sloužil jako místní minibus. Až příliš pozdě jsme zaznamenali udiveně pozvednuté obočí jedné ze spolucestujících, naznačující, že cena je hrubě nadsazená. V přepočtu šlo o dva dolary, nicméně zpět z Amarapury jsme jeli za čtvrtinu ceny. I tak to v Barmě chodí. Běloch je v turisticky exponovaných místech až příliš často považován za chodící peněženku. Ačkoli nás dopravce „natáhl“, nelitovali jsme, neboť most přes jezero Taungthaman nedaleko Mandalaje (druhé největší město Barmy) patří mezi místa, která stojí za to navštívit. Je zajímavý nejen svou délkou 1,2 km, ale hlavně materiálem, jenž ho tvoří.

Mohutné týkové sloupy zatlučené před stoletím do jezerních usazenin jsou omšelé, ale pořád neuvěřitelně tvrdé. Most U-Bein je nejen nejdelším, ale zároveň i nejstarším týkovým mostem světa. Jeho stavba započala roku 1849 a dokončena byla o tři roky později. Základní stavební materiál tvoří kmeny teky obrovské (Tectona grandis) známější pod názvem týk. Dřevo až 40 metrů vysokého listnatého stromu výborně odolává vlhkosti a neporadí si s ním dokonce ani obávaní termiti.

Zajímavosti

Anaramapura, Barma

Most nevede přímo, ale je stavěn do oblouku. Prý proto, aby lépe odolával vlivům větru a vln. Jakmile se země otevřela turistům, stal se okamžitě jednou z vyhledávaných atrakcí. Místní ochotně pronajímají místo na lodičkách, z nichž lze obdivovat západ slunce. Slunce se od hladiny odráží v myriádách rudých odlesků. Na obou koncích mostu se usadili zdejší „umělci“ vyrábějící drobné šperky z melounových semínek. Nechybí ani obligátní trička s námětem jezera, rybářů a samozřejmě křivek mostní konstrukce. Původně most tvořilo 1086 týkových sloupů, ovšem část z nich bylo nutno vyměnit a místní „fachmani“ je na povel městské samosprávy necitlivě nahradili betonem. Cestou přes jezero minete čtyři malé pavilonky a z mostu vedou schody na ostrůvek s jednoduchou restaurací pod dřevěnou stříškou. Když v období dešťů zmizí ostrůvek pod vodou, nic se neděje. Základní vybavení restaurace se přestěhuje na břeh, kde počká, až voda opadne.

Jízda na kozlovi

Říká se, že se něco musí stát, „i kdyby čert na koze jel“. Nevím jak to zvládají čerti, ale místní kluci z Amarapury takovouto kratochvíli provozují. Zatímco otec nehybně stojí po pás ve vodě a s prutem v ruce pečlivě sleduje jezerní hladinu, kluci se snaží popojet na kozlovi, kterému se tahle zábava evidentně nelíbí. Amarapura (slovo pochází z jazyka pali a znamená „město nesmrtelnosti“) bývala kdysi výstavním městem, ovšem dnes je už jen okrajem Mandalaje.

Rachotí v něm spřádají stroje na hedvábí i bavlnu, a pokud uvidíte někoho s rukama až po lokty krvavě rudýma, tak vězte, že pracuje v barvírně příze. Lidská práce je tady levná, a tak mnohý z podnikatelů raději sáhne po ní než po některém ze strojů. Město samotné je poměrně mladé, založil ho roku 1783 král Bodawpaya z dynastie Konbaung jako své hlavní město, jež se záhy stalo jedním z center buddhistického učení. O tom svědčí nejen stupy, ale i dřevěný klášter Bagaya Kyaung.

Všude samí paraziti...

Ichtyfauna jezera stála biologům za podrobnější průzkum. Výsledkem bádání bylo zjištění, že většina zdejších ryb nese ve svých vnitřnostech množství parazitů. Ze 156 zkoumaných jedinců jich bylo napadeno 91, což je více, než by si rybáři i místní restauratéři přáli. Tento poznatek publikovaný ve vědeckém článku The occurence of helmint parasites in some bony fish from Taungthama lake, Amarapur Township berte jen jako varování, protože rybích pochoutek se v okolních stáncích nabízí poměrně dost.

Text a foto: Topi Pigula