V ruce pivo, pod nohama krev. Prý bych měl více brečet, říká fotograf David Těšínský

Sešli jsme se v redakci s tím, že si budeme povídat o zodpovědnosti fotografa, který dokáže tak nějak „krásně“ zdokumentovat i lidské entity, které žijí tam, kam „slušný“ člověk nechodí. Lidé na okraji společnosti v sobě nosí strach, bolest a démony. Ale to vlastně všichni lidé. Sedli jsme si proti sobě, já si připravil diktafon a David se nadechl. „Vy tady asi nemáte pivo, že? Šel bych někam, kde je pivo, bude to tak lepší,“ oznámil mi muž, který má za sebou úspěšnou výstavu v Jižní Koreji a v Japonsku a uzavřený cyklus, ze kterého vznikla unikátní kniha Jiná krása. Měl pravdu, povídání o strachu i důvěře je opravdu snesitelnější, když člověk není úplně střízlivý. „Dnes ale umím být šťastný i střízlivý. Fakt,“ dodal s tím, že čím více problémů má, tím je paradoxně klidnější a spokojenější sám v sobě.

Nejraději bych se hned na úvod zeptal, zda jsi vyfotil něco horšího, než je zabíjení v Guatemale. Ale v životě má vše nějaký vývoj a smrt je až na konci. Začneme tedy jinak. Davide, proč fotíš?

Říkám to stále dokola, pořád to opakuji, ale nemám důvod to říkat nějak jinak. Fotím proto, abych zabíjel stereotypy, jedním z nich je třeba xenofobie. Zároveň fotím, abych něco někomu předal, abych ukázal svět, jak ho já vnímám a interpretuji. V patnácti letech, ještě na základce, jsem tak nějak nevěděl, co dál a můj kamarád Jirka mi řekl, ať s ním jdu studovat fotografii. Tehdy mě ale více bavilo cestování a nepovažoval jsem fotku za něco, skrze co je možné promlouvat k lidem.

Před objektivem jsi měl tisíce lidí. Jsou mezi nimi rozdíly z pozice fotografa? Lze říci, že třeba ženy se fotí lépe než muži? Děti se fotí lépe než dospělí? Nebo třeba lidi z vesnice se před fotografem otevřou více než lidé z města?

To je pěkná otázka, ale na to nedám komplexní odpověď. Jednoduše řečeno vždy záleží na tom propojení. Když se propojíš s americkými rappery v Detroitu, tak stejně se můžeš propojit s dětmi ve slumu v Nepálu. Musí tam být propojení a důvěra, pokud se tedy nebavíme o náhodně zachyceném momentu na street fotografii. Tam je fotograf tak nenápadný a rychlý, že ti lidé ani nestihnou reagovat. Já se ale snažím jít do hloubky a s tou skupinou či komunitou se chci propojit.

Máš nějaký obecně platný návod, jak si důvěru člověka nebo důvěru celé komunity získat? Nějaký trik, který platí, ať jsi v Detroitu, Japonsku, nebo v Íránu?

Často za těmi lidmi přijdu a ukážu jim svoje fotky. Ukážu jim, že už jsem fotil něco podobného a to je často rychle přesvědčí. Když se nejedná o nějakou smetánku, což se v případě mých fotek nikdy nejedná, tak už jen to, že za nimi přijdu s flaškou piva v ruce, znamená, že mi věří tak nějak více. Často platí, že lidé mají pivo a alkohol prostě rádi. Nejdu za nimi nějak diplomaticky, ale jdu tam s pivem v ruce. To pivo nemám v ruce kvůli tomu, abych navázal kontakt, ale protože je to můj styl a takový jsem. To vede k rychlému propojení. Neplatí to univerzálně, ale platí to často. Lidi pak často říkají, že mě mají rádi, protože mám dobrý fotky, a zjistí, že jsem magor. Třeba fotím české satanisty a oni mi řekli, že po deseti letech pustili někoho mezi sebe, protože mám dobré fotky a shodli se na tom, že by mi mohli dát šanci. Jinak všechny fotografy a mediální výstupy odmítají. Dnes už mě považují za svého dvorního fotografa a jako jedinému mi říkají o akcích, které mají v plánu.

Když s tou určitou komunitou žiješ a trávíš s nimi nějaký čas, poznáš, zda jsou před tebou autentičtí? Nebo se stylizují a přehrávají, aby byl pan fotograf spokojený?

To, že někde je fotograf, myslím tedy dokumentarista, který nic nearanžuje, bude ty lidi vždycky nějak ovlivňovat. Někoho méně, někoho více, třeba děti více, ale bude se to dít vždy, ať chci, nebo nechci. Někdy musím lidem připomínat, ať se chovají, jako bych tam nebyl, a ať mi nekoukají do toho foťáku.

Ukázka z projektu Rap is our religion:

Oni tě pustí do svých ložnic, provedou tě slumem, pustí tě do svého světa... Kam je pustíš ty? Držíš si odstup? Nebo do toho opravdu jdeš na plný pecky a staneš se na určitý čas jedním z nich?

Já nejsem dobrý herec. Kam je ale pustím? Jsem k nim upřímný. Když jsem například v Africe, tak se mě lidé ptají pořád na ty stejné věci, proč nemám hodinky, proč piju osm piv denně, kdy jsem přišel o panictví. A když odpovídám po pravdě, tak už je pouštím k sobě.

Krev a pivo v Guatemale

Úvod pro čtenáře, kteří tvé jméno neznají, máme za sebou. Co nejhoršího jsi vyfotil? Je to ta fotka z Guatemaly?

Jo, je to ona. Jezdil jsem s dobrovolnými záchranáři a na těch místech jsme byli před policií. Já ten den nic zajímavého neviděl, vlastně i den před tím byla pohodička. Pak jsme ale přijeli na místo, kde byla louže krve. Hodně krve a hodně kulek, na zemi čerstvě zastřelená ženská. Říkám kurva a koukám na boty, který jsem měl úplně od krve, celý to bylo fakt nechutný. Říkám záchranářům, že už jdu k autu, jestli mě hodí domů a oni, že tam musí být, že tam musí být do konce, než se to celé vyklidí a dořeší, že to bude trvat hodinu dvě. Ještě odbočím. V té době byl v Guatemale lockdown, to je možná detail, ale z detailů se skládá celek. Tam byl po 21. hodině zákaz prodeje alkoholu, kromě ilegálních barů s prostitutkami, kam jsem chodil já. Šel jsem ke stánku, bylo pozdě, že si koupím čtyři piva na tu dobu, co tam budu čekat. Paní říkala, že mi to nedá, tak jsem zavolal toho záchranáře, který k ní přišel a vysvětlil jí, ať mi ty piva prodá... Tak jsem tam stál, pil ty piva, ale byl pořád v bezprostřední blízkosti mrtvoly, abych mohl fotografovat to dění. Pak už tam byla policie, dali do vchodu pásky, aby lidi nechodili blízko. Přes ty pásky se ale najednou rvala malá holka, policie ji nechtěla pustit, nakonec se prorvala a strašně moc brečela... Bylo to fakt strašné.

To byla dcera a viděla mrtvou mámu...

Jo. To bylo to nejhorší, co jsem kdy viděl. Šéf záchranářů mi pak řekl, že se už nikdo nedozví, co přesně se stalo. Ale přišel zřejmě rozkaz ji rozstřílet, byla to uživatelka drog, nezaplatila a dlužila.

Co bylo dál? Myslím, co bylo ten den dál s tebou?

Pak jsem vypil ty čtyři piva. A jel na hotel, to byla taková díra, lehl jsem si na postel. Šrotovalo mi hlavou, že za těch třináct let jsem nic tak extrémního nevyfotil. Nemohl jsem spát, začal jsem upravovat ty fotky...

V tu chvíli se ti rozjížděly úvahy na téma autocenzura a hranice tvé práce? Nebo sis říkal, dám to tam všechno naplno, ať si ten snímek přebere každý sám za sebe?

Já tu fotku pak poslal do New York Times a do National Geographic. Fotoeditorka z National Geographic mě nařkla z toho, že si myslí, že nemám správný přístup, že mám málo respektu. Pak jsem jí vysvětlil celou situaci, že mi záchranáři dali jejich vestu, že když s nimi budu jezdit, budu i pomáhat. To ji přesvědčilo, že jsem k tomu přistupoval s respektem, že jsem si neujížděl na tom, abych nafotil tu dceru... Byly to rychlé momenty pro mě jako fotografa. To samé dilema měli v New York Times, pak napsali, že dobrá práce, ale nezveřejnili to. Podle mě toto byla ta hranice, kdy už se pleteš do života cizích lidí moc. Tohle byla ale velká výjimka.

Chápu, ale uvažoval jsi o nějakých vnitřních hranicích? Jestli třeba není v takové chvíli správné ten fotoaparát odložit?

Já nevím... Mám ten foťák pořád ready u sebe. Vím, že bych si pak vyčítal, kdybych něco nevyfotil. Ale taky vím, že po tomhle už aktivně nepůjdu. Nechci už fotit mrtvoly, nechci fotit zabíjení psů, ke kterému jsem se v minulosti dostal při focení vietnamské komunity. Nechtěl bych fotit už zabíjení zvířat a žádnou smrt ve finální formě, i když smrt je samozřejmě vždy velkou inspirací. Smrt je velké téma k zamyšlení pro lidi, kteří něco tvoří. Smrt člověka motivuje a dává smysl vlastně všemu.

Vhodný čas se zeptat, v co věříš? V Boha? V moc peněz? V sílu lidské duše? V karmu?

Něco člověka přesahuje, ale v žádné komerční náboženství nevěřím. Věřím v nějaké energetické principy, můžeme tomu říkat karma, možná osud. Ale nevěřím v osud v tom smyslu, že by měl člověk všechno nalajnované. Člověku se vrací to, co dělá. Když vidím, co se všude děje za nesmysly, tak o tom dost přemýšlím. Myslím si, že v lidech je nějaká božskost. Já to nechci nazývat energie, to zní hrozně moc obyčejně. Živí nás tady ale nějaká dobrá energie a nemyslím to ale tak, že je kýčovitě pozitivní. Skrze každého se ta božskost daří reflektovat nějakým způsobem. Jsou lidé, kteří skrze sebe sama dokážou tu božskost reflektovat. Myslím, že i já mám nějaké poslání, ale zase nechci říct, že bych byl nějaký poslíček. I když každý, kdo něco tvoří, tak je poslíčkem něčeho velkého. Ale zda v to věřím? To je stejný, jako by ses mě zeptal, zda věřím ve slunce. Já ho vidím, nepotřebuji v něj věřit. Toto je to samé... To žiješ, to prostě cítíš, nepotřebuješ k tomu halucinogeny nebo nějakého fiktivního boha.

Z čeho máš strach?

Z toho, že tuhle realitu budu snášet těžce. To pak vede k dalším strachům, že třeba nejsem schopný dělat věci střízlivý. Je to ale celý těžký...

Říkal jsi, že třeba piješ deset piv denně. Máš pocit, že tě tohle popíjení nějak brzdí?

Někdy piju jenom osm.

Vím. Četl jsem nějaké rozhovory, že někdy třeba jen čtyři...

To ale musím mít tak velkou kocovinu, že nevylezu z domu. Samozřejmě že odvedu více práce a mám v sobě takový ten entuziasmus, když dva dny po sobě nepiju vůbec.

View this post on Instagram

A post shared by David Tesinsky (@tesinskydavid)

Když nepiješ vůbec, tak odvedeš více práce?

Samozřejmě. Protože neřeším po ránu, jak zachránit svůj psychický stav. Mluvím o dnech, kdy nejdu rovnou do Žabky koupit si čtyři piva, aby mě to uklidnilo a já to přežil. To už je pak ve fázi nějakého přežívání a to já nechci.

Myslím, že když nebudeš pít pivo, tak budeš brát něco jiného...

Asi jo, asi bych bral nějaké prášky, možná neurol.

Jiná krása uzavřela jednu etapu

Vydal jsi knihu Jiná krása, kde jsi zmapoval uplynulých deset let. Když se otočíš, co ti to období dalo?

Dalo mi to spoustu zážitků a zkušeností. Každý rok se dokážu ohlédnout a vidím sebe jako lepšího člověka, byť možná s horšími návyky. Zpětně vidím sám sebe, že jsem býval hloupější. Pořád mám více a více sebereflexe. Teď už se dokážu zastavit, ležet v posteli, třeba i sám, zapálit si svíčku a cítit pocit štěstí, což jsem před pár lety neuměl. Také nemám potřebu si stěžovat, vlastně jsem docela spokojený. A to možná i bez jointu. Ne, teď si dělám srandu. Ale opravdu cítím štěstí a naplnění, že to, co dělám, má význam, že to má reálný dopady. I střízlivý to cítím (začne se smát). Vidím své fotky v magazínech, na výstavách, lidi nad nimi vedou diskuse a já cítím, že to má nějaký skutečný význam.

Řeknu to cynicky. Musel jsi vidět bolest a smrt, aby sis dnes v klidu mohl zapálit svíčku?

Vlastně jo... Já ale nefotím jen neštěstí, fotím i radost. Je pravda, že jsem více fotil chudé a nešťastné lidi než ty šťastnější, ale dělám i fotosérii Life is Good, která trvá už jedenáct let, je to nedokumentární satirická série a dělám si srandu z lidí a jejich aktivit. Kdyby ve fotografii existovala karikatura, tak bych řekl, že je to až karikování. Tento projekt dělám čistě z radosti a myslím, že té radosti mám v sobě čím dál tím více. Obzvlášť po šesti pivech. Poslední věta je vtip.

Čeho za těch deset let lituješ?

To je těžká otázka. S nějakým časovým odstupem mám asi pocit, že i ty negativní věci mě nějak posunuly a obohatily. Pak jsou věci, kterých lituji, ale stejně bych je zopakoval. Nebo ještě jinak to řeknu, já něčeho lituju, pamatuju, jak sem se cítil, ale stejně vím, že to dneska udělám znovu. Se mnou je to jako s dítětem. Asi bych byl blbec, kdybych tady seděl a vyprávěl, že něčeho lituji. Je ale hodně lidí, kteří jsou konzervativní, dokážou se držet a mít pevnou vůli. Já tu pevnou vůli moc nemám, zejména v oblasti, jako je ten alkohol.

Kde jsi doma?

Asi v Praze. Pokud zrovna mám těžkou úzkost, tak se necítím jako doma nikde. Ale v Praze jsem doma. Dokážu se ale jako doma cítit všude. Když ti lidé kolem tebe udělají pocit domova, že všechno můžeš, všechno můžeš říct, se vším se svěřit... Tak se cítíš doma všude. Ale nakonec se mi vždycky stejská, chci vidět nápis Pilsner Urquell a sedět nad pivem na zahrádce s někým, kdo mluví česky.

Soudíš lidi, které fotíš?

Obecně bych řekl, že nemám tendenci soudit, ale taky jsem horkokrevný. Když někdo do někoho kope a já mu řeknu, že je to kretén, tak ho soudím? Všeobecně ale nemám chuť soudit, nemám na to ani moc prostoru, myslím si svoje, že to třeba někdo přehání, ale nemám pocit, že bych někoho soudil. Ale posuzuji lidi na základě jejich činů, když se někdo chová jako blbec, tak mu řeknu, že je blbec. Dám příklad, když mi někdo řekne, že v této válce je Putin v právu, tak mu řeknu, že je blbec. Tak pak asi tedy trochu soudím.

Kdy jsi měl naposledy chuť někoho praštit? Kdo tě naposledy pořádně vytočil?

Já toto nemívám, mě nikdo jen tak nevytočí. Tedy paradoxně nejvíce mě umí vytočit ti moji nejbližší. Moje máma mě umí vytočit! Moji kamarádi, moje babička, moje tehdejší přítelkyně... Umí to ti nejbližší a většinou úplnýma volovinama.

Jsou všichni lidi ve finále na světě stejní?

Na jednu stranu jsme vlastně všichni jeden, na druhou stranu jsme všichni extrémně různě barevní. Nejsme všichni stejní, možná jen v tom nejzákladnějším. Asi jsme všichni přišli na svět s lehce obarvenou duší a to další je na nás.

Jasně, ale říká se, že všichni lidé chtějí být šťastní a mít klid...

Já si nemyslím, že všichni lidé chtějí být šťastní (začne se výrazně smát). Viděl jsem spoustu lidí, kteří mi nepřišli, že chtějí být šťastní. Je ale otázka, zda jsou tak těžkopádní a tak tragikomičtí, že mi to jen připadá, nebo jsou na špatný cestě anebo už jsou tak hluboce nešťastný, že už zapomněli přemýšlet o tom, že by chtěli být šťastný.

Kdy jsi naposledy brečel?

Já moc nebrečím, občas mi ukápne slza, když třeba koukám na nějaký emocionální film. Jeden dobrý kamarád mi říkal, že bych měl více brečet, abych odplavil emoce, že je to pro lidi prý dobrý.

Zdroj: Autorský text