Zapomenuté olympijské disciplíny: ještěže už zmizely!

Když se řekne olympijský sport, tak si asi představíte disciplínu, která je atraktivní, zábavná, a přitom bezpečná. Jenže minulost na olympijských hrách vypadala úplně jinak.

Pankration – boj bez pravidel

Představte si kombinaci boxu, zápasu a karate – jen bez zákazů. A přesně tak vypadala nejoblíbenější sportovní disciplína antických olympijských her. Tedy, nějaká pravidla tam byla: nesmělo se kousat a bodat do očí – historici však dokazují, že se oba zákazy porušovaly prakticky pořád. Není divu, že celá řada sportovců při těchto zápasech zemřela po jediném úderu.

Nechvalně se proslavil například jistý Kleomodes, který nepovoleným chvatem zabil svého protivníka. Za to byl z her vyloučen. Tím to však nekončí: když se vzteklý vrátil do svého rodného města Astypalaie, ve vzteku z prohry tam ve škole strhl sloup, jenž budovu podpíral. Padající střecha pak zabila 60 dětí. Tak to alespoň popsal historik Pausaniás.

Příznačné také je, že dvojnásobným olympijským vítězem v pankrationu byl slavný filozof Platon. I když člověka pak napadá, z čeho vlastně vzešly některé jeho komplikované myšlenky…

Plavání pod vodou

První moderní olympijské hry se konaly opravdu hlavně kvůli sportovcům a na diváky se při nich moc nemyslelo. Jinak by těžko vznikla sportovní disciplína jménem „plavání pod vodou“. Mohli ji vidět (vlastně vidět ne) návštěvníci letních olympijských her v Paříži roku 1900.

Tato disciplína vypadala přesně tak, jak zní její název: 14 účastníků naskákalo do řeky, kdy se pokusili uplavat co nejrychleji co nejdelší trasu pod vodou. Diváci pochopitelně neviděli vůbec nic – neexistovaly vodotěsné kamery, takže se jen čekalo, až a kde (a jestli vůbec) se plavci vynoří. Vítěz (jistý Charles de Vendeville) pokořil nakonec 60 metrů v čase těsně nad jednu minutu.

Další rok už se originální sport na hrách neobjevil, a to na přání samotných závodníků. Někteří si stěžovali, že se v prudkém proudu málem utopili, pro jiné zase představoval problém fakt, že v rozvířeném bahně nic neviděli, a tak vůbec netušili, jestli zrovna vyhrávají, anebo jsou poslední. Proti zrušení nic nenamítali ani diváci…

Plavání přes překážky

Ve vodě se odehrával další netradiční olympijský sport. A také na letních olympijských hrách v Paříži roku 1900. Tehdejší hry byly totiž spojené se Světovou výstavou, takže diváků moc neměly – lidé víc obdivovali zázraky moderní techniky než sportovce, kteří se ztrapňují v podivných disciplínách. Jednou z těch úplně nejhorších bylo plavání přes překážky.

O bazénu si tehdy mohli sportovci nechat jen zdát – a tak se plavalo v Seině. To nevypadá jako žádná velká výhra, ale ani jako extrémní průšvih. Nezapomeňte však na to, že roku 1900 do Seiny odtékala většina domovního odpadu, a tak plavci museli v průběhu závodu čelit nejen překážkám připraveným, ale také těm kanální povahy… Oficiální překážky byly tři: plavci museli vyšplhat na tyč zaraženou do dna a pak překonat dvě řady lodí – jednu museli přelézt, druhou podplavat.

Tohoto dramatu se zúčastnila jen hrstka plavců: a všichni po fenomenálním trapasu prohlásili, že další rok už si to rozhodně nehodlají zopakovat…

Přetahování

Ano, na olympijské hry se dostalo i přetahování. Asi vás nepřekvapí, že i ono mělo premiéru roku 1900 v Paříži. Vynikalo tím, že se v něm soutěžilo v mezinárodních týmech – a tak se prvním vítězem stala skupina tří Švédů a tří Dánů, kteří přetáhli domácí francouzské družstvo.

Přetahování patřilo mezi atletické disciplíny, ale dnes už je z této kategorie vyřazeno. Na olympijských hrách se přetahování objevovalo do roku 1920, kdy zmizelo pro malou atraktivitu. Utkání totiž byla extrémně zdlouhavá a nudná – soupeře se často nepodařilo přetáhnout dlouhé desítky minut. Diváci od sportu tím pádem prchali, třeba na něco ledově namraženého…