Ženy ve stíhačkách s rudou hvězdou byly lepší než muži

V sovětské armádě bylo docela běžné, že ženy sloužily i v bojových jednotkách. Ovšem unikátem byl fakt, že v Sovětském svazu existovaly i tři čistě ženské letecké bojové jednotky.

Není stíhačka jako stíhačka

Že mělo sovětské letectvo ve svém středu čistě ženské jednotky, je historická specialita, která se nikde jinde nevyskytovala. A to ani před tím, ani po tom. Sovětská branná moc neměla žádné předpisy, které by zakazovaly ženám sloužit v armádě. Většinou však zastávaly roli zdravotnického personálu nebo patřily k týlovým a logistickým jednotkám. Postupně se však objevovaly i u bojových jednotek pozemní armády, často jako odstřelovačky, radistky či vojskové specialistky. Jak historie ukázala, Hitlerovi nepomohli ani skvělí piloti lufttwaffe, ani zázračné stíhačky

Ženy nechceme! Ale...

U letectva však ženy vítány nebyly, a pokud se snažily k letectvu dostat, narážely na nechuť důstojnického sboru. Ovšem do věci se vložila slavná sovětská aviatička 30. let Marina Michajlovna Raskovová. Ta za své dálkové lety dostala ještě před válkou nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu a dokonce se osobně znala se Stalinem. A toho využila a přesvědčila jej, aby povolil vytvoření čistě ženské letecké bojové jednotky.

Shromážděné pilotky:

Nakonec vznikly hned tři ženské letecké pluky, jež se začaly formovat na konci roku 1941. Byl to 586. stíhací pluk, 588. noční bombardovací pluk (později 46. tamáňský gardový noční bombardovací pluk, Němci mu přezdívali „noční čarodějnice“) a 587. bombardovací pluk (později 125. gardový bombardovací pluk). 587. pluku velela od počátku až do ledna 1943, kdy smrtelně havarovala se svým bombardérem Pe-2, právě Marina Raskovová.

586. pluk (586. IAP – istrebitělnyj aviacionyj polk) se stal jedinou stíhací jednotkou celé druhé světové války (a vlastně v celé historii válečnictví), který měl letecký i pozemní personál složený výhradně z žen. V naprosté většině šlo o dobrovolnice kolem 20 let věku. V řadách pluku začínaly i jediné dvě ženy v dějinách, které se později staly stíhacími esy. Byla to Lydia Litvjaková s 15 sestřely celkově a Jekatěrina Budanovová s 11 sestřely. Svých úspěchů však dosáhly v rámci jiných jednotek.

Legendy v legendách

Výcvik u 586. stíhacího pluku začal 1. prosince 1941, a to na stíhacích letounech Jakovlev Jak-7, pozemní personál se cvičil samostatně ve specializovaném centru. Už na konci ledna následujícího roku však pilotky dostaly legendární stíhačky Jak-1 a o měsíc později složily vojenskou přísahu. Velitelkou se stala Tamara Kazarinovová. V polovině dubna pak pluku začala normální bojová služba, když byl převelen k Moskvě. Byl zařazen do sestavy 144. stíhací divize protivzdušné obrany a dostal za úkol chránit přístupové cesty v okolí Saratova nedaleko Moskvy.

Brzy přišly první ztráty. Na konci července 1942 doprovázely na svých jacích pilotky J. Budanovová a L. Smirnovová transportní letoun Li-2. Během letu jim ale došlo palivo, Budanovové se podařilo přistát, Smirnovová však při nouzovém přistání havarovala. Nic se jí nestalo, ovšem bezprostředně po té spáchala sebevraždu. Nedlouho na to havarovala při cvičném letu Olga Kolyševová, když nevybrala střemhlavý let. To byly první jména z dlouhého seznamu ztrát.

Text: RD

Na podzim dostal nové stíhací letouny Jak-7b a dálkové stíhačky Jak-9D a podruhé byl navržen na titul gardový pluk, ovšem opět neúspěšně. Prestižní označení a právo držet gardovou zástavu tedy nikdy nezískal na rozdíl od obou ženských bombardovacích pluků. V listopadu se pluk přesunul ke Kyjevu a dostal za úkol chránit město i přechody a mosty přes řeku Dněpr. Jak fronta postupovala na západ, změnil pluk opět své působiště. Na jaře 1944 přelétl se svými letadly na letiště u Žitomiru. V květnu téhož roku tam odstartoval k bojovému letu velitel Gridněv s pilotkou Surnačevskou a podařil se jim husarský kousek. Ve výšce asi 9 km sestřelili silně vyzbrojený a v podstatě utajovaný německý těžký strategický bombardér He 117 Greif.

S kým bojovat?

V červnu pak při svém společném letu N. Korolev a G. Cokajev sestřelili bombardér Ju 88, který se stal úplně posledním úspěchem 586. stíhacího pluku v druhé světové válce. Korolev se ale bohužel z letu nevrátil. Aktivita Luftwaffe se na východní frontě dostala v podstatě na nulu, a tak pilotkám a pilotům pluku se nedostávalo protivníků, přestože absolvovali do konce války mnoho hlídkových letů. Od podzimu 1944 do února 1945 pluk působil jako letecká podpora 2. ukrajinského frontu a po té působil z letišť u Budapešti, kde jeho válečná pouť skončila.

Pilotky a piloti 586. stíhacího pluku během války vykonali na 4419 bojových letů, při kterých se dostali do 125 leteckých bitev. Celkem zaznamenali 38 vítězství nad nacistickými stroji a téměř 30 z nich dostalo titul Hrdina SSSR. Historie pluku se uzavřela v červenci 1945, kdy byly ženy demobilizovány a tehdy už plukovník Gridněv se s většinou pilotů mužů přesunul do Kyjeva, kde je zařadili do stavu 39. gardového stíhacího pluku. Tak skončil příběh jediné ženské stíhací jednotky v historii. V sovětském letectvu ženy sloužily i po válce, ovšem jen do 50. let a vždy pouze v rámci mužských útvarů.