První bomby na Tokio shodily bombardéry z bájné země Šangri-La

Alespoň malou náplastí za Pearl Harbor a sérii porážek v Tichomoří se stal v dubnu 1942 vůbec první nálet amerických letadel na japonské ostrovy a hlavní město Tokio. Přípravy na něj probíhaly v naprostém utajení a ani po něm se nikdo nesměl dozvědět, jak se americké pozemní bombardéry dostaly nad Tokio. Proto když se američtí novináři ptali prezidenta Roosevelta na podrobnosti operace, řekl jim, že bombardéry startovaly z Šangri-La a shodily bomby na své cíle v Japonsku.

Byl v tom i kus pověstného prezidentova humoru a také poněkud nevyzpytatelné a tajuplné povahy. Šangri-La bylo, a dodnes pro západní svět je, tajemným a vybájeným místem, jakousi himálajskou utopií a rájem na zemi. Poprvé se objevuje v knize Ztracený obzor z roku 1933 britského spisovatele Jamese Hiltona, který popisuje Šangri-La jako zemi, kde panuje věčný mír a lidé tam žijící zažívají nikdy nekončící štěstí a souznění. Tajemná a nikým neobjevená Šangri-La tak podle prezidentových slov přispěla k „zázraku“, kterým americké bombardéry nad Tokiem vlastně v oné době byly.

Situace je beznadějná. Ale ne úplně

Není divu, USA i jejich spojenci byli tehdy v naprosté defenzívě a ztratili důležité základny v Tichomoří, což jim mimo jiné nedávalo šanci podnikat letecké nálety na japonské ostrovy. Přesto se bombardéry 18. dubna 1942 nad Tokiem objevily. Nebyl to ovšem zázrak ani náhoda. Už 21. prosince 1941 prezident Roosevelt na schůzce se šéfy generálního štábu žádal, aby na Japonsko padly bomby z amerických bombardérů, a to co nejdříve. Potřeboval totiž po šoku v Pearl Harboru americké veřejné mínění nějak povzbudit a zároveň odčinit národní potupu. Na druhou stranu bylo také žádoucí dát Japoncům najevo, že ani na svých ostrovech se nemůžou cítit zcela bezpečně. Tak se začal rodit plán prvního náletu na Tokio a další japonská města.

Problémem ovšem bylo, že všechny pozemní základny amerického letectva byly od japonských ostrovů příliš vzdálené. Námořní letouny zase měly malou nosnost zbraní a krátký dolet, takže by je musely blízko k japonským břehům dopravit letadlové lodě, což by pro ně znamenalo neúnosné riziko. USA si nemohly dovolit ztratit žádná další plavidla, a už vůbec ne kvůli „propagační“ akci. S návrhem, jak operaci provést, přišel v polovině ledna 1942 námořní kapitán Francis Low, který navrhl admirálovi Kingovi, jenž byl prezidentem pověřen akci zorganizovat, aby ji provedly pozemní bombardéry s velkým doletem, které by do blízkosti Japonska přivezla letadlová loď.

Na letišti v Norfolku ve Virginii byly na přistávacích drahách nakreslené obrysy palub letadlových lodí, na kterých námořní letci cvičili starty a přistání. Low si všiml, že občas tam startující dvoumotorové bombardéry letectva nepotřebují vzletové dráhy delší, než jsou ony obrysy palub letadlových lodí.

Nálet na Tokio se tedy už nejevil jako neproveditelný. Admirál King pověřil Lowa úkolem ověřit jeho nápad v praxi a jeho kolega z ústředí plánování operací kapitán Duncan měl vypracovat plán vlastního bombardovacího útoku. Velením a přípravou posádek i strojů byl pověřen podplukovník James „Jimmy“ Doolittle od letectva, který se proslavil ve Státech jako letec i letecký inženýr už před válkou.

Stroj z říše snů

Doolittle potřeboval stroj, který by dokázal uletět kolem 4400 km a zároveň by unesl zhruba 900 kg bomb. Na výběr moc neměl, protože buď byly bombardéry letectva příliš malé, a tudíž nedisponovaly dostatečným doletem, nebo příliš velké, aby mohly vzlétnout z paluby letadlové lodě. Křídly by totiž narážely do velitelského ostrova lodě. Jediným vyhovujícím se ukázal dvoumotorový střední bombardér B-25B Mitchell.

Dva mitchelly také 3. února podnikly zkušební vzlet z letadlové lodě USS Hornet u základny Norfolk a vše proběhlo bez sebemenšího zádrhele. Typ letadla tedy už měli, stejně tak i nosič, k přepravě byla určena právě letadlová loď USS Hornet, ovšem teď šlo o to, kde letouny po provedení útoku přistanou.

Přistát na palubě USS Hornet nemohly, nebyly k tomu přizpůsobené, stejně tak ani loď. Od začátku totiž bylo jasné, že je Hornet bude muset po celou dobu plavby nést přímo na palubě, protože mitchelly by se do podpalubí kvůli rozpětí křídel nedostaly. To ale znamenalo, že Hornet nebude moct použít své vlastní letouny k ochraně, proto jej musela doprovázet další letadlová loď. Nebylo možné ani na bombardéry čekat, až provedou nálet a nouzově přistanou u lodí na vodě, a pak by je posádky vyzvedly. V blízkosti japonských vod by totiž byly snadnou kořistí pro japonské ponorky, letectvo i loďstvo.

Doolittle navrhoval, aby stroje po náletu pokračovaly dál přes Japonsko a poté by přistály na území Sovětského svazu u Vladivostoku. Problém ale spočíval ve faktu, že SSSR měl s Japonskem uzavřen pakt o neútočení a Sověti nechtěli neutralitu vůči Japonsku porušit.

Jediným řešením tedy bylo přistání v Číně na území ovládané silami generála Čankajška. Severovýchodní Čínu však ovládali Japonci, takže riziko bylo veliké. Ve spolupráci s americkými důstojníky působícími u Čankajškových sil bylo vytipováno několik lokalit, kde mohly B-25 po náletu přistát. Konečný plán schválený 17. ledna předpokládal start bombardérů z paluby Hornetu asi 750 km od japonských břehů.

Kde najít superpiloty?

Posádky Doolittle vybíral ze zkušených letců 17. bombardovací skupiny, kteří již měli s B-25 zkušenosti. Dobrovolníci se brzy po schválení plánu náletu přemístili z Oregonu do Jižní Karolíny, kde okamžitě začali trénovat dlouhé lety nad mořem, přičemž jim bylo řečeno, že podstatou výcviku je protiponorkový boj. Věděli jen tolik, že je čeká velmi nebezpečná operace, další podrobnosti jim zůstaly utajeny až do vyplutí Hornetu. Později, 17. února, se pak všechny posádky přemístily na základnu letectva Eighth, kde začal výcvik zaměřený na provedení náletu na Japonsko a start z letadlové lodě.

Přípravou procházelo i 24 mitchellů, přičemž k provedení náletu mělo být použito 20 strojů. Oproti standardním letounům dostaly pár modifikací. Na křídlech se objevilo odmrazovací zařízení, letouny se zbavily spodních střeleckých věží, zadní střelecké věže byly nahrazeny maketami včetně napodobenin kulometů, aby se ušetřilo na váze. Dále byly vymontovány původní velmi těžké radiostanice a také byly nahrazeny originální zaměřovače speciálními, které posádky nazývaly Mark Twain. Padlo i rozhodnutí, že každý letoun ponese čtyři 225 kg vážící bomby, z toho tři tříštivé a jednu zápalnou s množstvím submunice.

Po týdnech létání nízko nad mořem i v noci a množství startů ze simulované paluby letadlové lodě Doolittle rozhodl, že operace se zúčastní 15 strojů, přičemž po vyplutí bude na palubě Hornetu ještě jeden mitchell, který záhy vzlétne a naposledy ověří, zda nehrozí nějaké problémy přímo na palubě, a přistane zpět na základně. Hromadný vzlet z opravdové paluby posádky nezkoušely, protože by to bylo logisticky a technicky velmi náročné. Poslední den v březnu se letouny i s posádkami přesunuly na námořní základnu Alameda v Kalifornii a o den později se 16 letounů a 201 pilotů i členů pozemního personálu nalodilo na USS Hornet.

V deset hodin dopoledne 2. dubna 1942 vyrazila letadlová loď USS Hornet z Alamedy v čele svazu Task Force 18 naproti Task Force 16 vedenému letadlovou lodí USS Enterprise, jejíž letadla měla celé uskupení chránit. Doprovod oběma letadlovkám dělalo několik křižníků a torpédoborců. Mezitím ve vodách v blízkosti japonských ostrovů v místech, odkud měly z lodí startovat Doolittlovy bombardéry, slídily dvě americké ponorky Trout a Thresher, aby vyčistily prostor od nepřátel. 17. dubna se svaz setkal se zásobovacími a tankovacími loděmi na širém moři a po doplnění paliva letadlové lodě Hornet a Enterprise spolu se čtyřmi křižníky pokračovaly směrem k Japonsku.

Překvapení na moři

Jenže druhý den brzy ráno se stala nemilá věc. Jen pár kilometrů od amerického uskupení se objevila malá japonská hlídková loď Nitto Maru. Její posádka okamžitě informovala velitelství japonské flotily, že objevila dvě americké letadlové lodě i s doprovodem asi tisíc kilometrů od japonských břehů. Když na Enterprise zpozorovali Nitto Maru, okamžitě startovaly střemhlavé námořní bombardéry, ale až intenzivní palba křižníku USS Nashville japonskou loď potopila. Už ale bylo pozdě, její posádka poslala rádiové varování. Doolittle a kapitán Hornetu Marc Mitscher se museli urychleně rozhodnout, co dál, protože bylo jasné, že japonské velení už podniká obranná opatření. Japonci ovšem netušili, že Hornet má na palubě pozemní bombardéry, a tak předpokládali, že se americký svaz přiblíží na zhruba 370 km od pobřeží, což byl operační rádius palubních námořních bombardérů. Mysleli si, že na přípravu mají dost času.

Doolittle a Mitscher rozhodli, že „bé-dvacetpětky“ odstartují okamžitě, aby se letadlové lodě mohly včas stáhnout do bezpečí, zrušení operace nepřicházelo v úvahu. To ovšem znamenalo, že start se uskuteční o deset hodin dříve oproti plánu a především o zhruba 300 km dále od Japonska. První startoval Doolittlův B-25, přičemž k dispozici měl jen 140 m paluby. Každý další vzlet znamenal pro ostatní prodloužení vzletové dráhy, protože stroje byly seřazeny za sebou.

Přestože žádná z posádek nikdy před tím neabsolvovala ostrý start z paluby letadlové lodě, mezi 8.20 a 9.19 hodin ráno 18. dubna všech 16 strojů bezpečně opustilo palubu Hornetu. Doolittle se nakonec rozhodl, že onen šestnáctý „testovací“ mitchell poletí nad Japonsko také. Tak se stalo, že vůbec poprvé odstartovaly pozemní bombardéry amerického letectva z paluby letadlové lodě. Ještě před tím Doolittle před posádkami provedl symbolický rituál, když na pět bomb určených k bombardování Tokia připevnil několik japonských vyznamenání a medailí, které obdrželi američtí námořníci od japonského námořnictva ještě v dobách před válkou. Měly se tak vrátit tam, odkud pocházely.

Útok začíná

Doolittlovy bombardéry letěly roztroušené po několika skupinkách, nebyl čas na zformování, muselo se šetřit palivem, je třeba si uvědomit, že mezi startem prvního stoje a posledního uběhla skoro hodina. Radiová korespondence byla kvůli utajení zakázána a vlastně nebylo proč ji používat, každý znal svůj cíl. Mezitím obě letadlové lodě i s doprovodem vyrazily k Pearl Harboru, celý svaz tam dorazil v pořádku 25. dubna.

Mitchelly se nad Japonskem objevily po šesti hodinách od startu a shodily úspěšně svůj náklad nad Tokiem, Jokosukou, Nagojou, Kobe a Osakou. Japonci byli dokonale překvapeni. Posádky bombardérů se setkaly jen se sporadickou protiletadlovou palbou, a dokonce se jim podařilo zničit tři japonské stíhací stroje, které na dva z jejich letounů zaútočily. Přitom ani jeden mitchell nebyl sestřelen.

Od počátku však posádky bombardérů musely počítat s tím, že původní vytipované lokality pro přistání v Číně sotva dosáhnou, protože se startovalo mnohem dál, než byl plán. Ve východní Číně američtí vojáci bojující po boku Čankajškovy kuomintangské armády instalovali naváděcí radiomajáky, aby mitchelly po náletu snadno našly letiště v oblasti Če-ťiang ovládané právě Čankajškem. Poté měly dotankovat palivo a dostat se do hlavního centra Čankajškovy Číny, města Čchung-čching.

Čína, nebo SSSR

Jenže radiomajáky nebyly uvedeny do provozu, protože útok se uskutečnil mnohem dříve a letadlové lodě nemohly kvůli utajení poslat radiovou zprávu o změnách plánu. Letouny se za této situace sice dostaly nad východní Čínu, ovšem jen se zbytky paliva, a posádky musely buď nouzově přistát v neznámém terénu, nebo vyskočit z letounu. Patnáct strojů dosáhlo čínských břehů, kapitán York ovšem svůj bombardér dovedl na území Sovětského svazu kvůli extrémně nízkému stavu paliva a přistál u Vladivostoku.

Yorkův letoun Sověti zabavili a posádku internovali. Letci v internaci strávili více než rok, sice se jim dostalo dobrého zacházení, ale diplomatická jednání mezi Sověty a Američany o jejich vydání vázla kvůli sovětským ohledům na pakt neutrality vůči Japonsku. Nakonec sovětská NKVD zorganizovala fingovaný útěk amerických letců, kteří se tak v květnu 1943 dostali přes sovětské hranice do Íránu a na tamější britskou ambasádu. Sovětská vláda si tedy zachovala tvář před Japonskem, přitom ale tajně umožnila letcům vrátit se do USA.

Posádkám, které dosáhly čínského území, ihned pomáhali místní obyvatelé a vojáci Kuomintangu. Z 80 letců účastnících se náletu se 69 díky této pomoci dostalo do bezpečí. Ti všichni se za dva měsíce vrátili přes Indii zpět do Států, jen jeden letec zahynul ihned při seskoku z letounu. Ovšem dalších deset bylo nezvěstných a všechny letouny byly ztraceny. Doolittle tak byl přesvědčen, že až se vrátí do Států, bude postaven před soud.

Japonci hned po útoku na Tokio a další města zahájili velkou pátrací akci v čínských provinciích Če-ťiang a Ťiang-si, aby dopadli posádky bombardérů. Během ní zavraždili na 250 tisíc čínských civilistů, kteří údajně letcům pomáhali, stačilo ovšem jen podezření, že se s nimi dostali do styku. O osudu oněch deseti nezvěstných letců se americké velení dozvědělo až po čtyřech měsících díky švýcarskému generálnímu konzulátu v Šanghaji. Osm z nich bylo zajato Japonci, dva se nejspíše utopili po tom, co jejich letoun nouzově přistál na moři.

To, co se se zajatci dělo, Američané odhalili až po válce při vyšetřování japonských válečných zločinů. Vyšetřovatelé zjistili, že tři letci byli v říjnu 1942 popraveni za údajné válečné zločiny proti japonskému lidu. Ze zbylých pěti letců útrapy věznění jeden nepřežil, poslední čtyři američtí vojáci osvobodili v srpnu 1945. Mezitím, když se posádky letounů vrátily do Států, prezident Doolittlovi udělil Medaili cti a jmenoval jej brigádním generálem, všichni členové posádek vedle toho obdrželi Záslužný letecký kříž, ti, kteří zemřeli nebo byli zraněni navíc i Purpurové srdce. Vyznamenání jim udělila i Čankajškova čínská vláda.

Neškodný útok, který změnil válku

Ve srovnání s pozdějšími americkými nálety létajících pevností na Japonsko, byl útok Doolittlových malých bombardérů neškodný a Japonsku nezpůsobil žádnou újmu. Pár bomb zasáhlo několik průmyslových a vojenských továren a zařízení, střelci z palubních kulometů pokropili pár cílů hrstkou kulek a to bylo v podstatě vše. Bohužel se posádkám mitchellů podařilo zasáhnout i několik škol a jednu vojenskou nemocnici, ale i ztráty na životech byly velmi malé.

Ovšem Američanům šlo především o psychologický efekt. Už těsně po náletu se v USA objevilo nemálo hlasů, že šlo vlastně o fiasko a neúspěch, ale ohlas u veřejnosti byl velmi významný. V tehdejší záplavě porážek a neúspěchů na pacifických bojištích i špatných zpráv z Evropy byl Doolittlův nálet na Tokio podniknutý z bájné země Šangri-La morální vzpruhou.

Na druhé straně Američané dosáhli i toho, že Japonci si už nebyli jisti nedotknutelností svých ostrovů, což mělo vliv na jejich psychiku. Podstatnější ovšem bylo, že museli stáhnout některé síly z pacifických bojišť zpět do Japonska, aby bránily vlastní ostrovy. Tak se například vrátily do svých přístavů některé japonské letadlové lodě z Indického oceánu. Bombardování Tokia také uspíšilo rozhodnutí vrchního velitele japonské flotily admirála Jamamota zaútočit na Midway. A právě tam Japonci utrpěli první velkou porážku od Američanů a miska vah se začala překlápět na jejich stranu.

(hos)