K přežití uprostřed hor provedli nemyslitelné činy. Pasažéři spadlého letadla se změnili k nepoznání

Bylo 13. října roku 1972. Na palubě letadla Fairchild FH-227D, které letělo z Argentinské Mendozy a mělo přistát v chilském Santiagu, sedělo kromě pětičlenné posádky 40 lidí – 19 uruguayských ragbistů s přáteli a příbuznými. Počasí bylo extrémně špatné a piloti v hustých mracích neviděli nic. Jako by letěli mlékem. Při přeletu nad Andami udělali fatální chybu: Kopilot špatně vyhodnotil, kde se nacházejí, a začali klesat moc brzy. Stroje se najednou zmocnily turbulence a v té chvíli se z bílé mlhy před šokovanými piloty vynořil útes.  Okamžitě začali stoupat tak prudce, jak to šlo, ale nestačilo to. Ocas letadla zavadil o horu.

Letecká nehoda a boj o přežití

Další skála utrhla pravé křídlo, které narazilo do už poškozeného ocasu a definitivně jej utrhlo i s několika lidmi. Neovladatelný stroj zbylým křídlem naboural do dalšího útesu a z jeho otevřeného trupu vypadli vstříc smrti další tři lidé. Jeden z nich strašlivý pád přežil, zapadl ale do hlubokého sněhu a udusil se.

To nejhorší ovšem mělo teprve přijít. Zbytek letadla totiž dopadl na horský svah a sjížděl po něm obrovskou rychlostí okolo 350 kilometrů v hodině dolů, dokud čumákem plnou silou nenarazil do nánosu ledu a sněhu. Náraz byl tak silný, že vyrval několik sedaček a mrštil jimi ke kokpitu. To způsobilo přeživším pasažérům ošklivá zranění. Jeden z pilotů zemřel okamžitě, druhý zůstal u řídícího pultu zaklíněný a těžce zraněný.

33 lidem se povedlo tuhle hrůzu přežít, téměř nikdo ale nevyvázl bez úhony a navíc teprve začínali poznávat, jak kruté podmínky okolo nich panují. Letadlo se zřítilo na holý ledovec ve výšce 3500 metrů nad mořem. V noci tam teploty padaly k minus třiceti stupňům Celsia. Nikde nebyl ani keřík, natož dřevo na podpal. Nic živého, co by mohli ulovit, a okolo jen desítky kilometrů skal, sněhu a ledu.

Kanibalismus a lavina

Pět lidí zemřelo téměř hned, během první noci. Přeživší ovšem předvedli tváří v tvář krutým podmínkám obdivuhodnou vynalézavost a houževnatost. Díky slunci a lesklému plechu si dokázali i v mrazu obstarat tekutou vodu, vyrobili si brýle, aby zabránili sněžné slepotě a úkryt před mrazem si zřídili ve zbytcích trupu letadla, které se pokusili zabarikádovat a zaizolovat nejlépe, jak to s omezenými prostředky šlo. Z vlněných potahů sedaček si vyrobili oblečení a boty.

Chyběly jim ale potřebné léky a hlavně jídlo. V letadle nebylo téměř nic.  Jejich zásoby čítaly jen osm čokoládových tyčinek, plechovku nakládaných mušlí, tři malé sklenice marmelády, balení mandlí, pár sušených švestek a datlí, bonbony a několik lahví vína. I když se vším pečlivě šetřili, brzy bylo po zásobách. Když si deset dní po havárii vyslechli v rádiu, že úřady po nich ukončily pátrání, zalila je vlna zoufalství. Zkoušeli jíst kožené části letadla i vatovou výplň sedaček, všechno bylo ale ošetřené chemikáliemi a jenom zhoršovalo jejich stav. Došly jim možnosti. Zbývalo jen jediné. Buď to vzdát a zemřít hlady, anebo se uchýlit k nemyslitelnému: začít pojídat maso mrtvých kamarádů, členů rodiny a spoluhráčů.

První sousta, která vzali do úst, byla nepředstavitelně těžká. Malé kousky o velikosti zápalky mnozí ani nedokázali polknout, jiní je v sobě prostě neudrželi. Jenže kalorický výdej je v podmínkách, v nichž se ocitli, astronomický. A tak nakonec překonali všechny zábrany. Maso neměli jak uvařit, ale aspoň ho sušili na slunci. Jak zásoby docházely, přestali spotřebovávat jen svaly a kůži. Nakonec byli schopní pozřít plíce, srdce, dokonce i mozek zemřelých.

Sedmnáctou noc po nehodě trup letadla zavalila lavina. Sníh se prorval dovnitř a usmrtil osm dalších lidí. Ostatní uvěznil v maličkém prostoru, kde jim rychle docházel vzduch. Stěnou letadla se jim naštěstí povedlo prorazit malý otvor, jinak by se udusili; ven ze zasypaného stroje se totiž dostali až po třech dnech usilovné práce. Jenže zjistili, že venku zuří taková bouře, že do ní nemohou vyjít. A tak dál čekali v neuvěřitelně stísněných prostorách a živili se masem těch, které lavina zahubila. A museli ho tentokrát jíst úplně syrové.

Záchranná výprava

Jak šel čas, stále větší část přeživších si byla jistá, že pokud nikoho nepošlou pro pomoc, nebudou objeveni včas. A dost možná měli pravdu. V listopadu dva lidi zabila gangréna v ranách utrpěných při havárii. Jedenáctého prosince zemřel první člověk v důsledku podvýživy. Odpor k lidskému masu se mu nedařilo překonat natolik, aby se jím dokázal udržet naživu. Ve chvíli, kdy zemřel, vážil jen 25 kilogramů.

Ze vzduchu havarované bílé letadlo nebylo na sněhu vůbec vidět, notabene poté, co ho pohřbila lavina, a hlavně se kvůli chybě pilotů nacházelo velice daleko od polohy, jíž před nehodou nahlásili dispečinku.

Jenže přejít pohoří směrem, o kterém si ani nejsou jistí, že je správný, bez úkrytu na noc, zásob a teplého oblečení, byl tak extrémní risk, že se k tomuhle kroku skupina odhodlala až dlouho po ztroskotání. Během prvního neúspěšného pokusu se malé záchranné výpravě povedlo najít ocas letadla a s ním i nějaké zásoby, málem ale zemřeli mrazem. Na druhý pokus se připravili lépe, dokonce si vyrobili i spací pytel. I tak ale dvojice vybraných nejsilnějších mužů musela zlézt 4,670 metrů vysoký ledovec, který je dělil od civilizace, a překonat vzdálenost 61 kilometrů. Trvalo jim to deset dní. Zásoby s sebou měli na tři.

Ze 45 přežilo jen 16

Nakonec ale konečně narazili na člověka a s jeho pomocí zalarmovali záchranáře. Pro zbylé lidi uvízlé na ledovci okamžitě vyrazila pomoc a 22. prosince 1972 odpoledne, sedmdesát dní po havárii, je konečně helikoptéry našly. Kvůli výšce a váhovým limitům museli přeživší odvážet po jednom a záchranné manévry se tak protáhly až do dalšího dne. Všechny okamžitě převezli do nemocnice kvůli podvýživě, kurdějím, dehydrataci, horské nemoci i nedoléčeným, zaníceným zraněním. Záchrany se nakonec dožilo celkem 16 lidí.

Zdroj: Nando Parrado: Zázrak v Andách a moje dlouhá cesta domů