Nejhorší leteckou havárii v Československu obklopují konspirace. Proč chyběla černá skříňka?

Když 24. listopadu 1966 dostal bulharský Iljušin Il-18B od kontroly bratislavského letiště konečně povolení připravit se na další cestu, byla už tma a mrazivé listopadové počasí s proměnlivým větrem neslibovalo příliš dobrou viditelnost. Špatné povětrnostní podmínky nad Prahou, kde měl stroj na pravidelné lince Sofie–Berlín naplánované mezipřistání, byly koneckonců i důvodem, proč letoun bulharské společnosti TABSO vůbec toho dne v Bratislavě skončil.

Poté, co se stroj v 16:28 zvedl z ranveje, povolil mu dispečer stoupat jen do 300metrové výšky, kde měl letět podél Malých Karpat a počkat, až se jeho dráha překříží s jiným letounem a bude moct vystoupat výš. Jenže k tomu už nikdy nedošlo. Letoun se odchýlil od plánované trasy, a protože byl tak nízko, narazil po dvou minutách letu do vrchu s ironickým názvem Sakrakopec.

500 metrů dlouhá stopa zkázy

Důsledky byly katastrofální. Stroj vůbec nezpomalil. Do zalesněného kopce naletěl rychlostí okolo 500 kilometrů za hodinu a všechny čtyři jeho motory jely naplno. Podle tehdejšího slovenského deníku Smena po něm v lese zůstala stopa v délce okolo pěti set metrů a šířce 40 metrů; k nebi se tyčila už jen torza stromů. Některé stromy byly i vyvrácené z kořenů. Letoun po sobě zanechal takovou spoušť, že je po ní dodnes vidět památka na satelitních snímcích.

Tohle peklo nemohl nikdo v letadle přežít. Mnozí ze 74 cestujících a 8 členů posádky byli mrtví ještě před nárazem, když se letadlo celých dvacet vteřin tříštilo o vzrostlé stromy. Náraz do hory zkázu dokonal, a pokud na místě přece jen byli nějací přeživší, zemřeli na následky zranění či při požáru, který se kvůli rozlitému palivu okamžitě rozhořel. První lidé na místo dorazili až třicet minut po nehodě, to už nebylo koho zachraňovat. Dokonce tam už ani nehořelo, protože letadlo bylo tak roztříštěné, že se oheň neměl na zasněženém kopci jak šířit.

Co zkázu způsobilo?

Obtížně přístupný terén komplikoval jakékoli pátrací akce po přeživších i následné vyšetřování. Trosky stroje, sedadla, osobní věci a kufry byly rozeseté po obrovské ploše a části těl obětí bohužel také. Dát dohromady a identifikovat ostatky všech mrtvých pasažérů z Bulharska, Maďarska, Československa, Německa, Brazílie, Chile, Švýcarska, Británie Argentiny, Japonska, Hondurasu a Tuniska však nebylo tím hlavním, co na místě tragédie zajímalo vyšetřovatele z bulharské a československé komise. A to i přesto, že mezi oběťmi byly takové osobnosti jako slavná bulharská operní pěvkyně Jekatěrina Popová nebo honduraský spisovatel Ramon Amador.

Cílem vyšetřování totiž bylo hlavně zjistit příčinu strašlivé havárie, která je dodnes považovaná za nejstrašnější letecké neštěstí na území Československa. Jenže tehdy nebylo vůbec samozřejmostí, aby byla letadla vybavená černou skříňkou a Il-18 ji na palubě také neměl. Komise tak vycházela hlavně z výpovědí svědků, komunikace s řízením letového provozu a stop nalezených na místě nehody.

Práci na Sakrakopci jim komplikoval fakt, že letadlo přepravovalo také kontejnery s radioaktivní látkou, které se samozřejmě rozbily a zamořily okolí. Až 8. prosince vyšlo najevo, že obavy byly zbytečné. Tou radioaktivní látkou byl totiž lékařský jód 131, který je lidskému zdraví neškodný.

82 bílých bříz

I přes měsíce vyšetřování se nakonec nepřišlo na to, co přesně poslalo let TABSO LZ101 do záhuby. A dodnes to nevíme. Oficiálním závěrem vyšetřování je, že „nejpravděpodobnější příčinou havárie bylo nedostatečné zhodnocení terénních a povětrnostních podmínek v okrsku letiště Bratislava posádkou letadla a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám“.

S touto verzí ale nesouhlasí všichni. Někteří vyšetřovatelé vinili letovou kontrolu a její nařízení nízké letové výšky. Někteří měli za to, že na palubě byl vadný přístroj, který kapitána letadla i kopilota zmátl. Jeden z bratislavských letových dispečerů dokonce prohlásil za příčinu nehody nedbalost pilotů. Ti podle něj už při příletu k Bratislavě porušili dohodnutou trasu ve snaze usnadnit si práci a bylo by prý pouze logické předpokládat, že totéž měli v úmyslu i na další cestě.

Objevily se také různé konspirační teorie, že šlo o nájemnou vraždu či o následky divoké oslavy na palubě. Ať už ale bylo příčinou cokoli, výsledek je stále stejný: 82 mrtvých lidí a jizva v krajině. Nehodu nepřipomíná žádný památník, jen křížek s malou kamennou mohylou, a tak tam dobrovolníci alespoň vysadili bílé břízy – jednu za každý život, který na Sakrakopci v listopadu 1966 vyhasl.