Rok, kdy zmodral Měsíc a Slunce bylo zelené. Zvláštní jevy způsobila přírodní katastrofa
Dnes už tuto podivuhodnou podívanou umíme velice jednoduše vysvětlit, v roce 1883 ale náhlé zbarvení obou vesmírných těles vzbudilo značný rozruch.
I když mu sem tam přibyl nějaký ten kráter, vypadá Měsíc poslední minimálně 4 miliardy let víceméně stejně. Je šedý. A Slunce září bíle, protože vyzařuje všechny barvy viditelného spektra zároveň. To, že se nám občas zdají obě tělesa jinak barevná, Měsíc třeba zrudne nebo Slunce je přes den žluté a když zapadá, vidíme ho oranžové, s nimi samotnými nemá vůbec nic společného.
Může za to naše vlastní atmosféra, protože světlo při průchodu atmosférou naráží na molekuly vzduchu, prach i kapky vody a různě se rozptyluje a filtruje. Nejvíc se rozptyluje krátkovlnné, tedy modré světlo, zatímco delší vlnové délky, žlutá, oranžová a červená, procházejí snáz. Když je Slunce nebo Měsíc vysoko nad obzorem, prochází světlo kratší vrstvou atmosféry, a barva se téměř nezmění. Jakmile jsou ale nízko, paprsky musí projít mnohem delší cestu, modrá složka se rozptýlí a k nám dorazí hlavně teplé odstíny.
Mohlo by vás také zajímat: Měsíc pohledem z vesmíru. Astronauti poprvé spatřili jev, který lidé znali jen z fotek
To je také důvod, proč je téměř nemyslitelné, aby se zároveň zdálo Slunce zelené a Měsíc modrý. Že by atmosféra najednou začala blokovat červenou a propouštět modrou opravdu zvyklí nejsme. A když se to stalo v roce 1883, neměli tehdy lidé ani možnost zjistit, proč – nebo spíš jak.
Částice prachu pohltily červenou
Odpověď totiž leží tisíce kilometrů od míst, kde lidé podivné barvy pozorovali. V srpnu roku 1883 vybuchla indonéská sopka Krakatoa tak silně, že její erupce změnila atmosféru celé planety. Do ovzduší se dostal téměř nepředstavitelný objem prachu, plynů, a především mikroskopických částic síry. Ty se postupně rozptýlily po celém světě a vytvořily v atmosféře jakýsi jemný filtr, který začal se světlem zacházet úplně jinak, než jsme zvyklí.
Samotná přítomnost těchto částic nebyla ani tak zásadní, jako jejich velikost. Měly zhruba 500 až 700 nanometrů, což je rozměr velmi blízký vlnové délce červeného světla. Začaly tedy pohlcovat červenou složku světelného spektra, takže k užaslým pozorovatelům na Zemi dopadalo spíš světlo modré a zelené.
Čtěte také: Může někdy vyjít zelený Měsíc? Populární fáma vtipně souvisí s marihuanou
Vědci v 19. století sice věděli, že za náhlou změnou musí stát Krakatoa, neuměli ale ještě vysvětlit, jakým způsobem. Dlouho uvažovali, že to mohla způsobit vodní pára nebo chemické složení plynů. Přesný mechanismus ukázaly teprve moderní výzkumy.
Zdroj: European Geosciences Union, IFL Science
Video, které jste mohli minout: První dojmy z vesmíru: Posádka Artemis II popsala zážitky z letu k Měsíci, co ji překvapilo?
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
