Některé viry v historii prostě zmizely. Vyhladilo je vlastní mutování

Ačkoliv se na první pohled jedná o zcela zásadní informaci, bez níž se nedokážeme obejít, vědci stále nemají jasno o tom, proč některé viry v historii nečekaně zmizely, zatímco jiné dokázaly přežít a dělat problémy po celá staletí.

V roce 2012 se poblíž Oxfordu podařilo najít více než tisíc let staré kosterní pozůstatky. Jejich rozbor ukázal, že jeden člověk byl v době úmrtí nakažen neštovicemi – avšak ne jejich tradiční formou, která byla díky důsledné vakcinaci vymýcena během 70. let minulého století, nýbrž dosud neznámým kmenem, o němž vědci neměli ani ponětí. To znamená, že se neštovice podařilo v historii vymýtit minimálně dvakrát. Vyvstala tím však otázka, jak je něco takového vlastně možné?

Úspěchy v boji

Donedávna poslední hrozící virovou epidemií bylo onemocnění SARS, blízký „příbuzný“ COVID-19. Koronavirus SARS-CoV, který za touto nemocí stál, pochopitelně sdílel řadu podobností s aktuálním virem SARS-CoV-2: snadno přepisovatelnou genetickou informaci díky podstatě RNA viru či vysokou nakažlivost prostřednictvím kapének. Po jeho objevení v únoru 2003 se řada odborníků obávala globální pandemie, která však nenastala – naopak během necelého roku byl identifikován poslední případ a v současnosti není obava z nemoci SARS (snad) na pořadu dne. Proč?

Jednak je nutné uznat, že především čínské a hongkongské úřady zareagovaly velmi rychle a efektivně začaly trasovat všechny nakažené. K tomu jim pomohlo i několik vlastností samotného viru. Vysoká úmrtnost a rychlé projevení příznaků po infikování umožnilo promptně identifikovat nakažené, navíc asymptomatické šíření bylo velmi výjimečné. Když si k tomu připočtete delší inkubační dobu, než se virus v těle stal infekčním, úřady jednoduše získaly dostatek času na velmi účinnou izolaci nemocných.

SARS se tak zařadil do nepočetné skupiny virových onemocnění, jež se podařilo záměrně vymýtit – vedle něj sem můžeme řadit už snad jen zmíněné pravé neštovice a mor skotu (Rinderpest), napadající především dobytek. Jejich (snad definitivní) konec přišel díky vakcinaci, jež stojí také za téměř úplným vymýcením dětské obrny či minimalizací výskytu spalniček; přestože právě spalničky se u nás kvůli nedostatečnému očkování stávají v posledních letech opět hrozbou.

Vymírání jako šance

Některé z výše zmíněných nemocí mají „výhodu“ v tom, že je přenašečem pouze člověk. Pokud se proto nechají (téměř) všichni lidé naočkovat, nemoc (téměř) vymizí. Jenže například pravidelně se vracející epidemie eboly, sužující především střední oblasti Afriky, se nepřenáší jen mezi lidmi, nýbrž ji na člověka mohou přenést i opice či kaloni. Přestože tedy už více než dvě desítky epidemií eboly skončily smrtí či vyléčením všech nakažených lidí, kvůli zvířecím hostitelům je v podstatě nemožné se tohoto virového onemocnění definitivně zbavit. Nemluvě o tom, že výzkumníkům ztěžuje podmínky nestabilní politická a bezpečnostní situace v regionu.

Naopak v případě chřipek dochází k „vymírání“ poměrně často. Například v současnosti nejrozšířenější chřipkový virus A neexistoval před koncem 19. století. Kmen stojící za často vzpomínanou španělskou chřipkou je dnes také vyhynulý, což platí i pro mnoho dalších – každých pár desítek let specifický kmen chřipky v podstatě zanikne a objeví se nový. Je to zvláštní, protože chřipka se velmi dobře šíří a určitě patří mezi ty „úspěšnější“ viry. Jenže se zdá, že rychlost, s jakou vytváří nové mutace, je jí dokonce ke škodě.

Toho se snaží využít někteří vědci, přicházející s návrhy, jak mutace RNA virů uspíšit. Rychlejší změna genetické informace s sebou totiž přináší i větší riziko chyb vedoucích k vyhlazení viru – čím více se tedy virus šíří a mutuje, tím se (v těch optimističtějších scénářích) i přibližuje vlastní záhubě. Což by mohla být trochu nečekaná naděje i v boji s pandemií COVID-19…