Věděli jste, že kousek od Česka leží regulérní poušť?!

„Pozor zmije!“ varuje cedule umístěná na sloupku ukotveném v pískové duně. Každý, kdo si v tu chvíli užívá chůzí bosky a vnímá písek protékající mezi prsty, se rozhlédne. Co kdyby on měl zrovna smůlu a na zmiji narazil. Slowinský národní park prostě nabízí nečekaná překvapení.

Rašelina – písek, voda – sůl

Podíváme-li se na zdejší národní park založený roku 1967 okem geologa, okamžitě budou v hledáčku dva naprosto odlišné materiály. Písek a rašelina. Zatímco časově je od sebe dělí věky, geograficky navazují jeden na druhý. Rašelina, tedy odumřelé kousky mechorostů rodu Sphagnum (celkem tady roste 165 druhů mechorostů, z toho 36 chráněných), tady tvoří na okrajích sladkovodních bažin houpavé chodníčky, zatímco milimetrové kousíčky křemene tvoří vysoké duny Lebské pouště. Zatímco rašelina je novověká, současná a vlastně neustále přibývá, písek se zde nashromáždil díky poslední době ledové. Ale vlivem větru taky přichází zdaleka a neustále se přeskupuje.

Další dva protiklady ležící v těsné blízkosti jsou jezera plná ryb a sladké vody a Baltské moře, jehož voda se pít nedá. V oblasti Slowinského národního parku jsou pískové duny živé, tedy vlivem větrů se neustále pohybující. O tom svědčí i polozasypané cedule u nichž je evidentní, že je písek pomalu skrývá pod svými nánosy. Zhruba 40–45 m vysoká duna Lacka se pohybuje rychlostí 3,5–40 m za rok. Kde se tady ale tuny písku vzaly? Zdrojů je hned několik. Jednak jde o zrnka pocházející z erodovaného útesu nacházejícího se na západ od dun a z pleistocenních sedimentů. Hlavním zdrojem je Ławica Słupska, nacházející se zhruba 25 námořních mil od břehu.

Válečná historie

Pro milovníky je Ławica Słupska známá jako hrob 6000 obětí (některé zdroje píší až o 7000 obětech) z řad německých uprchlíků, kteří hledali záchranu na palubě německé dopravní lodi MS Goya. Tu nejdříve poškodilo bombardování a ke dnu ji 16. 4. 1945 poslala sovětská ponorka L-3 pod velením kapitána Vladimíra Konovalova. Přesný čas odpálení torpéda byl 23:52 hodin a loď klesla do hloubky přes 70 m. Ovšem i v samotném národním parku najdete pozůstatky válečné činnosti německých vojsk. Jsou tady odpalovací základny raket Rheintöchter (Dcera Rýna).

Tohle půvabné a nevinně znějící jméno nesly vodní nymfy z opery Richarda Wagnera Prsten Nibelungův. Obecně je známo, že Hitler sázel na jakékoli zázračné „zbraně“, ať už to měly být předpovědi psychotroniků, nebo skutečné válečné stroje, kam se řadily i Dcery Rýna. Ovšem zázrak se nedostavil. Ze zdejších pláží Němci provedli 36 odpalů, ale na další vývoj a zdokonalování jim válečné události prostě nedaly víc času. Rakety si můžete prohlédnout ve zdejším minimuzeu v místě odpalovací základny. Tedy pokud nechcete jen do Deutsches Museum v německém Mnichově.

Ráj fotografů

„Nejsnáze se k „polské Sahaře“ dostanete z půvabného města Łeba, položené mezi jezery Sarbsko a Łebsko. Milovníci železnice vědí, že až sem jde dorazit z Česka po kolejích, jachtaři tady mají jachetní přístav a milovníci fotografování si užijí historické lodě sloužící turistům. Řeka Łeba tady opouští pevninu a mísí se s vodami Baltu,“ říká David Hainall, který jako odborný lektor cestovní agentury Foto-trip vede mezi dunami fotografická terénní cvičení. Není jediný, zdejší duny jsou oblíbeným místem českých fotografů, neboť „Slovan všude bratry má“ a tady je našinec přece jen o něco blíže domovině než v dunách marocké Sahary. Není proto divu, že zničehonic uslyšíte češtinu a nahoře na duně uvidíte dámu spíše neoděnou. Praktická cvičení tady totiž dělají i zájemci o fotografování modelek a aktů. Krajináři si tady užijí, neboť není těžké najít takový úhel záběru, z něhož úplně čiší poušť pohlcující mrtvé stromy. Ovšem nejsou to jen pískové duny, co láká fotografy.

Své kouzlo mají i jezera vyplňující kryodeprese. Toto ošklivě znějící slovo jen označuje „prohlubeň“ v minulosti vyhloubenou ledovcem, jenž ustoupil a terénní sníženina se zaplnila vodou a stala se jezerem. Díky tomu je tady k zastižení množství vodních ptáků včetně vzácných a chráněných druhů, jakými jsou například jeřáb popelavý (Grus grus) či třikrát ročně pelichající hoholka lední (Clangula hyemalis). Není proto náhodou, že národní park má ve znaku racka. Ačkoli se všichni jdou podívat na poušť, užijí si tady i milovníci ptactva.

Zatímco v úvodu zmiňovanou zmiji známe i od nás, jedná se totiž o „obyčejnou“ zmiji obecnou (Vipera berus), slepýš se tu vyskytuje neobyčejný, respektive z našeho území neznámý. Slepýš peloponéský (Anguis cephallonica) je totiž mnohem více „doma“ v Řecku než v Polsku, ale upřímně řečeno, laik je od sebe nepozná. Zato dojem z pouště, jež přechází přes pískovou pláž přímo do mořských vln, ocení každý. Ne nadarmo se tato oblast dostala na prestižní seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Text i foto Topi Pigula