Vědci vytvořili jedinečného umělého rejnoka – ani život ani stroj!

Existuje oblíbená představa, že nás buď čeká příchod robotů lesklých jako chirurgická ocel, anebo naopak éra umělého života, avšak stále z masa a kostí. Jak však ukazuje nejnovější výtvor z bioinženýrského oddělení Harvardovy univerzity, umělý rejnok vytvořený jak pomocí umělých materiálů, tak i složený z živých buněk, budoucnost robotů bude spíše oscilovat mezi oběma možnostmi.

Něco zcela nového

"Jednoduše řečeno, vytvořili jsme to pomocí s trochy krysích srdečních buněk, trochy prsních implantátů a trochy zlata," shrnuje recept na stvoření Kit Parker, jehož harvardský tým zvláštního robota sestavil. Rejnokovy podobný robot zveřejněný minulý týden je dlouhý kolem 12 milimetrů a váží necelých deset gramů. Přesto o něm jeho autoři mluví jako o velkém skoku kupředu.

"Mašina" je totiž poháněna svalovými kontrakcemi 200 tisíc geneticky upravených srdečních buněk, zároveň ji však pokrývá i silikonová kůže a disponuje i primitivní kostrou ze zlata. Právě ta drží svaly pohromadě. Buňky byly přitom pomocí optogenetiky upraveny tak, aby vzájemně reagovaly na vnější podnět – díky tomu je robot schopný jednouché autonomní reakce, totiž následování zdroje světla.

Oproti skutečnému zvířeti má stále roborejnok celou řadu nevýhod. Zjevně není s to se množit a regenerovat, zároveň však nedisponuje imunitním systémem ani neumí přijímat živiny jinak než z roztoku, v němž plave. Hybridní využití živých buněk spolu s technologickými nádstavbami se však přesto ukazuje být cestou kupředu. Již nyní Parker a jeho kolegové zjišťují, že upravené buňky slibují výhody oproti některým rigidnějším syntetickým možnostem. Lze si tak představit třeba budoucího robota se svaly z živých buněk, jež reagují na optogenetikou naordinované impulzy z kybernetického mozku.

Vstříc umělému životu

Nakonec, s roborejnokem se rovněž přibližuje i debata na téma "život" umělých stvoření. "Myslím, že tu máme biologickou formu života," řekl ke svému výtvoru Parker. "Nenazval bych to organismem, protože se nemůže množit, ale rozhodně je to opravdu naživu."

Vývoj robotiky už dlouho čerpá velkou dávku inspirace od živých tvorů. Inženýři konstruují miniaturní poletuchy vypadající jako robotické vosy, taktéž vývojáři z Boston Dynamics montují něco, co lze popsat snad jenom jako "robotickou mulu". Přestože však existují i koncepty pokročilejší – například chytré gely emulující cosi jako umělou svalovou hmotu – vytvořit podobného hybrida, jako se zrodil na Harvardu, je stále unikum.

Dá se tušit, že podobných výtvorů bude přibývat – a Harvard v tom bude toliko první vlaštovkou. Jenom minulý měsíc genetici dále vypilovali schopnost syntetizovat umělou DNA a mluví i o tom, že do deseti let budeme s to vytvořit zcela původní genom i u DNA člověka. Ruku v ruce s moderními genovými editory se tak dost možná blíží doba, kdy představa robota jako neživého plecháče bude působit stejně zastarale jako pro nás dnes umělá bytost s fazónou hliněného Golema.

Ladislav Loukota