Tropické Špicberky – mýtus, nebo skutečnost? Co dělají tropické rostliny na chladném severu?

Ne každý bude s následujícím odstavcem souhlasit. Nicméně pro níže napsaná tvrzení existují miliony a miliony důkazů rozesetých po velkých i malých světových muzeích. Život na Zemi nevznikl lusknutím Stvořitelových prstů, ale vyvíjel se po stovky milionů let. Jednotlivé, dnes vyhynulé druhy, které nacházíme jako fosilie, se neutopily při potopě světa. Naopak během dlouhých etap vznikaly, přizpůsobovaly se a ty, které přizpůsobení nezvládly, tak zanikly. Tento naprosto přirozený vývoj probíhá i dnes. A v neposlední řadě, tvář Země, tedy rozložení kontinentů, nikdy nebylo (z hlediska geologického času) neměnné, ale neustále, byť po nepatrných kousíčcích se kontinenty pohybují. A na chladných Špicberkách jsou důkazy výše napsaných faktů.

Čínská metasekvoje a chladné Špicberky

Metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides) byla popsána v roce 1948 čínskými botaniky na základě stromů rostoucích v místě dnes pojmenovaném jako Údolí metasekvojí. Už o pět let dříve byl čínský botanik Čan Wang upozorněn na neznámý strom, nicméně jej v té době nesprávně určil jako relativně běžný patisovec převislý (Glyptostrobus pensilis). Až později, po poměrně zajímavém a složitém přejmenovávání druhu a několika expedicích, jež byly vypraveny za účelem získání nejen semen, ale i dalších vzorků a srovnávacího materiálu, došlo roku 1948 k definitivnímu popisu a zároveň k ustanovení vědecké společnosti mající za úkol toto nově objevené přírodní dědictví Číny chránit a podporovat. Ukázalo se totiž, že nově objevený strom je blízce příbuzný s vymřelými tropickými metasekvojemi, jichž je cca 10 druhů. Metasekvoje čínská ale jediná přežila až do dnešních dnů, ostatní skončily svou existenci zhruba před 70 miliony lety. Jedná se tedy o tzv. živoucí fosilii. A proč se historie metasekvojí probírá v článku o Špicberkách? Protože to byly právě listy metasekvojí, které se našly v tamních geologických vrstvách. Do své morény je nanáší špicberský ledovec s pro našince takřka nevyslovitelným jménem Longyerbenbreen.

Nejen metasekvoj, ale i zerav nebo jilm či bříza nebo olše, to vše divoce rostlo v místech, kde se lesům v našem slova smyslu rozhodně nedaří. Na opravdu chladných Špicberkách. K nebi se tyčily mohutné přesličky (ty, které tak chutnaly býložravým dinosaurům) a zdejší klima neznalo mráz. Nejen Chris Berry a jeho kolegové z Cardiff University, ale i příslušníci české vědecké komunity nacházely na Špicberkách důkazy bývalého (sub)tropického klimatu.

Teplé arktické klima

„Paleocenní až eocenní Svalbard spočíval podle paleogeografických rekonstrukcí přibližně vše stejné zeměpisné šířce jako dnes, takže se zde i tehdy musely střídat polární den a noc. Tím však veškerá podobnost s dnešní Arktidou končí. Podle skladby flóry předpokládají paleontologové, že průměrná roční teplota dosahovala na Svalbardu asi před 56 miliony lety dnes těžko představitelných +11 stupňů Celsia (v létě + 17 stupňů C, v zimě + 5 stupňů C),“ píše Martin Hamáček v časopise Vesmír. Zatímco nálezy metasekvojových listů mohou pocházet z jejího paleocenního růstu, zdejší přesličky jsou mnohem starší, pocházejí z doby před cca 380 miliony let, kdy byly dnešní Špicberky součástí prapevniny a porosty druhu Protolepidodendropsis pulchra, což byly několikametrové rostliny z příbuzenstva přesliček, patřily k jedněm z nejstarších pralesů na Zemi vůbec. Ostatně zdejší sloje kvalitního černého uhlí mají svůj původ právě v druhohorních lesích.

Tropické kmeny na chladném severu jsou jen dalším z důkazů pohybu kontinentů, evoluce a neustále se měnící tváře naší rodné planety.

Text: Topi Pigula