Třetina politiků trpí duševními problémy. U političek je to ještě horší, ukázal výzkum

Pokud nemáte rádi politiky, nejste na světě žádnou výjimkou. V drtivé většině výzkumů po celém světě patří profesionální politici k těm nejméně důvěryhodným a oblíbeným profesím. Platí to prakticky po celé planetě, od Ameriky, přes Německo, až po Českou republiku.

Politikou k depresím

Proč tomu tak je? Inu, politici bývají dobře placení, týká se jich množství výjimek a většina lidí si myslí, že si své peníze za nepovedené zákony rozhodně nezaslouží. A univerzální je také pravidlo, že téměř každý občan si myslí, že by práci politika dokázal vykonávat mnohem lépe než on.

Nová studie britských psychologů ale ukazuje, že život v politice není zase taková výhra – tedy minimálně z hlediska psychologie. Vědci popsali, že pokud se člověk věnuje politice, vybírá si to vážnou daň na jeho zdraví – typicky se to projevuje úzkostí a depresemi. Výzkum sice probíhal pouze na Britských ostrovech, ale autoři věří, že jeho výsledky dobře odráží jakoukoliv demokratickou společnost. Ano, v Severní Koreji má zjevně politické stres zcela jiné formy i projevy.

Jak výzkum probíhal

Na podzim roku 2016 poslala postgraduální studentka prestižní Kings College Nicole Votrubova všem 650 členům anglické sněmovny anonymní dotazník. Byl krátký, měl pouhých 12 otázek. Odpověděla na něj asi čtvrtina dotázaných, což samozřejmě není dostatečně reprezentativní vzorek – zejména proto, že ti, co odpověděli, se mohou v něčem zásadním lišit od ostatních politiků.

Pokud by ale tento vzorek byl reprezentativní a opravdu odrážel psychologický profil politiků, bylo by něco moc moc špatně. Autoři práce se domnívají, že děsivé výsledky sice mohou být z části ovlivněné nesmírně náročným, občas beznadějným a už roky se vlekoucím vyjednáváním o brexitu, ale pravděpodobnější podle nich je, že se jedná o obecné vlastnosti, které se týkají všech politiků v současných demokraciích.

Votrubova popsala výsledky v odborném časopise BMJ Open. Podle nich se poslanci cítí v depresi výrazně častěji než běžní občané; cítí se výrazně častěji bezcenní a více nešťastní než běžná populace. Třetina politiků, kteří na dotazník odpověděli, odpovídala diagnóze nějaké běžné mentální poruchy, u běžné populace je to jen necelá čtvrtina. Ve věku poslanců má podobné problémy jen 17 procent občanů – drtivá většina duševních problémů totiž přichází až ve vyšším věku. Ještě hůř dopadly političky – u nich se mentální problémy projevily rovnou u 41 procent poslankyň.

Co s tím?

Autoři práce chápou pohled, který naznačuje, že by duševně nemocní politici měli okamžitě abdikovat – ale neztotožňují se s ním. Jednak anglická (a obecně moderní) společnost prostě depresemi a úzkostí trpí – takže kdyby bylo takoví lidé z politiky vyloučeni, nebyla by pak politika dostatečně reprezentativní.

A za druhé, a to je možná ještě důležitější: řada psychologických výzkumů totiž ukazuje, že lidé s depresemi jsou citlivější a mnohdy také kreativnější; je tedy dost dobře možné, že právě takové osoby politika více přitahuje. Cítí mnohem intenzivněji hloubku společenských problémů a chtějí je řešit – a tak vstupují do politiky, ale svých depresí, úzkostí a dalších problémů se tím nezbaví.

Autoři ale zdůrazňují, že zejména výsledky u ženských političek jsou alarmující – tam je situace opravdu znepokojivá. Doporučují tedy, aby se také politikům věnovala péče, jakou mají například zaměstnanci řady nadnárodních korporací, jimž je k dispozici jak psycholog, tak další experti, kteří jim pomáhají výjimečný stres zvládat.

Podle psychologů by se to u politiků vyplatilo, protože jejich rozhodnutí formují naši budoucnost. A pokud budou duševně příliš nevyrovnaní, chorobně depresivní nebo prostě „mimo“, bude to mít logicky negativní vliv na jejich schopnost správně se rozhodovat. Text: Martin Kolář