Théseova loď: Slavný myšlenkový experiment znovu ožil díky seriálu WandaVision

Myšlenkové experimenty jsou důležitou součástí vědy už od dob antiky, přestože většinu pozornosti dostaly až v posledních stoletích. Dnes se však podíváme na jeden z těch nejstarších, který se ani po dvou a půl tisících letech nepodařilo spolehlivě vysvětlit a který stále provokuje nevyjasněností tématu identity. Kdy je nějaký objekt sám sebou a kdy jen dokonalou napodobeninou? Tento experiment se nejnověji objevil i v komiksovém seriálu WandaVision, který připomněl jeho neuvadající atraktivitu. O čem tedy pojednává tzv. Théseova loď?

Paradoxní loď

Inspirací pro tento paradox se stal mytologický příběh o Théseovi, který je znám především díky zabití obávaného Mínotaura, bestie s býčí hlavou a lidským tělem žijící uprostřed krétského labyrintu. Po úspěšném splnění mise se Théseova loď nadále využívala k pravidelným poutním cestám na posvátný ostrov Délos. A to se už nebavíme o mýtech, nýbrž o skutečných výpravách probíhajících v antických Athénách – minimálně zhruba do roku 300 před naším letopočtem totiž měla plavba vyzdobenou lodí své místo ve výročních rituálech.

Už tehdy, během klasického období řeckých dějin (4.–5. století před naším letopočtem) však filozofové jako Platón či Hérakleitos představili myšlenkový experiment, jehož nejpřesnější shrnutí se dochovalo od historika Plútarcha. Podle něj se Athéňané o bájnou Théseovu loď pečlivě starali a kdykoli v ní shnil nějaký trám, vyměnili ho. To inspirovalo filozofy k přemítání: Pokud dojde postupně k výměně všech trámů, prken a dalších součástí lodi, jedná se stále o původní Théseovu loď, anebo ne?

Aby to bylo ještě složitější, novověký filozof Thomas Hobbes otázku rozšířil: Co kdyby se všechen starý materiál (odstraněný z původní lodi) podařilo využít na stavbu zcela nové lodi – která ze dvou lodí by byla ta „skutečná“ Théseova, pokud vůbec nějaká? Jistě, tyto úvahy můžeme smést ze stolu jako nekonstruktivní provokace, ovšem z širší perspektivy nám myšlenkový experiment o Théseově lodi předestírá důležité otázky týkající se identity, tedy specifické povahy věcí. Jsou umělecká díla, jež během staletí (a někdy i tisíciletí) od svého vzniku prošla mnoha restauracemi a úpravami stále těmi samými díly, anebo jsou už něčím jiným? Ale čím? A v jaký moment ke změně dochází? Neprobíhá vlastně podobný proces i u každého člověka, jehož tělo i mysl prochází natolik rozsáhlým vývojem, že ke konci života už je fyziologických prvků spojených s naších narozením jen menšina?

Duch, nebo hmota?

Hérakleitos se s problémem vypořádal vcelku jednoduše. Podle něj si nic nemůže udržet svou identitu napříč časem, což dokazoval na slavném příkladu řeky, do níž nelze vstoupit podruhé – měl tím na mysli odlišné vodní proudy a detaily, jež jsou v každém okamžiku jedinečné a nezopakovatelné. Pokud tedy vstoupíme podruhé do stejné řeky, už to nebude úplně stejná řeka – a nás tedy může čekat trochu jiný zážitek.

Lingvista a kognitivní vědec Noam Chomsky se obrací spíše k fungování našeho mozku nežli ke skutečně vystihnutelné podstatě věcí. To zřejmě není ani možné, žádná objektivní pravda vysvětlující, jak se to s povahou Théseovy lodi opravdu má, totiž zřejmě neexistuje. Namísto nesmyslného hledání odpovědi bychom se tedy měli zaměřit na to, proč naše kognitivní koncepty na tento paradox nestačí – a jak jsme vlastně schopni o něm uvažovat. Ani po dvou a půl tisících letech se každopádně nepodařilo přijít na jednoznačně uspokojivou odpověď. Je identita spojena spíše s nehynoucí, leč abstraktní ideou, anebo s pomíjivou, ale hmatatelnou matérií? Zůstává tak na každém z nás, ke kterému závěru se přikloníme; pokud vůbec k nějakému.