Máte na pracovišti podlézače a pochlebovače, kteří donášejí šéfům? Takhle škodí firmě

Všichni je nesnášíme, ačkoli je dost dobře možné, že leckdo z nás mezi ně patří. O kom je řeč? O patolízalech, kteří svému šéfovi všechno automaticky odsouhlasí a dávají si velký pozor, aby náhodou neprojevili vlastní názor. Až bolestivě často se totiž jedná o tu nejsnazší cestu k lepší pozici. Někdo se však u pouhého pochlebování nezastaví a se svým nadřízeným si dokonce začne románek. A to pak nastávají problémy všem. Zajímavý výzkum potvrdil odvěkou radu, že co je v domě, není pro mě…

Podlézání jako taktika

Odborník na management docent Anthony Klotz a jeho tým z americké Oregon State University sledovali 75 čínských manažerů v jedné velké softwarové firmě. Ti měli denně po dobu dvou týdnů zaznamenávat, jaké sociální situace se odehrávají na jejich oddělení; zároveň vyplňovali i dotazníky zaměřené na jejich vlastní manažerské a sociální dovednosti. To aby vědci následně věděli, jak věrohodnými pozorovateli okolního dění jednotliví manažeři vlastně jsou.

Sledovány byly především dvě strategie, které zaměstnanci používali. Vtírání se do přízně na osobní rovině (které může skončit i aférkou) a takzvanou sebepropagací, jež spočívá ve zdůrazňování vlastních úspěchů a důležitosti či připisování si zásluh za skupinovou práci. Jakkoli je druhý typ chování v praxi velmi otravný a nepříjemný, na horší pracovní atmosféře se neprojevil. Totéž však nelze říci o typu prvním.

Pracoviště v rozkladu!

Snaha vetřít se do přízně totiž probíhá na mnohem osobnější úrovni a v důsledku vyčerpá zaměstnance i jeho nadřízeného. Lichotící zaměstnanec se snaží prezentovat v co nejlepším světle, což podle vědců vyčerpává jeho schopnost sebekontroly a častěji se pak uchyluje k nepracovním činnostem v pracovní době (jako surfování na internetu v práci či povídání s kolegy). Produktivita i nálada celého týmu tak nebezpečně klesá.

V angličtině se zažil termín "impression management tactics", což znamená něco jako strategie řízení dojmů. Management dojmů možná dá leckomu vzpomenout na slavný koncept Ervinga Goffmana, jenž ve své knize Všichni hrajeme divadlo zdůrazňoval význam společenských masek. Ty si všichni v různých rolích (doma, v práci, mezi přáteli…) nasazujeme, abychom dostáli společenským povinnostem a v hierarchii naší komunity získali lepší postavení. V tomto výzkumu se pak jedná v zásadě o totéž – používáme sadu způsobů chování k tomu, abychom se stali oblíbenější a působili schopnějším dojmem.

Je jasné, že těchto strategií se nemůžeme zcela vzdát a spoléhat se pouze na samotnou odvedenou práci; jakkoli by to bylo pro ty introvertnější z nás příjemné, i naši šéfové jsou pouze lidé, jež mají jen omezený čas na zhodnocení výkonnosti svých oveček. Management dojmů tak ani téměř šest dekád po publikaci Goffmanovy přelomové knihy nestárne, což dokazuje i aktuální oregonský výzkum. Do určité míry tak musíme umět svou práci prodat, ale pokud se uchýlíme k podpásovkám typu podlézání, zpravidla nic dobrého nečeká ani nás, ani naše kolegy…

Text: MS