Tajemství bolesti odhaleno. Proč někdo necítí bolest?

Lidé se liší nejenom schopností cítit bolest a snášet ji, ale také tím, jak reagují na její tišení. Donedávna se svět dělil na hrdiny a srábky. Na ty, kdo statečně snášejí bolest, a ty druhé, kteří kňourají u obyčejné injekce. Pokud patříte k druhé skupině, můžete si oddechnout. Vědci totiž vědí, že citlivost na bolest do značné míry dědíme. Bolest je jedním z nejčastějších příznaků, s nimiž vyhledáváme lékařskou péči. Za normálních okolností signalizuje zranění nebo onemocnění. Proč tedy necítí bolest všichni stejně? Třeba klasické bolesti zad.

Bolest je a není nemoc

Nejrůznější nemoci – dobrým příkladem je třeba cukrovka – bývají výsledkem složitého působení genetických faktorů s těmi psychosociálními, nezanedbatelný vliv má i životní prostředí. I když bolest jako taková není nemoc, dá se o ní říci totéž. Na to, jak ji prožíváme, má vliv náš duševní i fyzický stav, předchozí zkušenosti s bolestí a prostředí, v němž žijeme. Na pozadí toho všeho se objevují geny. A hrají mnohem větší roli, než se zdálo dřív. Vědci už vědí o lidské DNA opravdu hodně. Nejde jen o počet a umístění genů, byly také identifikovány miliony malých variací uvnitř těchto genů. Účinky některých jsou známé, jiných ne.

Nejběžnější variantou je takzvaný „snip“, polymorfismus s jedním nukleotidem - SNP. Každá z těchto „snip“ potvůrek představuje rozdíl v jediném stavebním bloku DNA nazývaném nukleotid. V lidském genomu je zhruba 10 milionů SNP, objevují se většinou jednou za 300 nukleotidů. Nejčastěji se vyskytují mezi geny – mohou tedy působit jako jakési „značky“, které pomáhají vědcům najít geny spojené s onemocněním. Když se „snip“ objeví přímo v genu nebo blízko něj, může ho ovlivnit. Pokud se jedná o běžné „snips“, označují se jako varianta, pokud se SNP nachází v méně než 1 % populace, mluvíme o mutaci.

Většina „snip“, jež působí genetické rozdíly mezi lidmi, nemá žádný vliv na zdraví nebo vývoj. Ukazuje se ale, že jsou důležité ve studiu lidského zdraví – mohou pomoci předpovědět reakci jednotlivce na určité drogy, citlivost na environmentální faktory a riziko vzniku určitých onemocnění. A ano, tušíte správně, také citlivost na bolest.

Na stopě bolesti

Už ve třicátých letech dvacátého století si vědci všimli lidí, kteří necítili vůbec žádnou bolest. Journal of Nervous and Mental Disease popsal v červnu 1932 případ muže, který vynikal absolutní necitlivostí k bolesti: včetně několika zlomenin, které utrpěl už jako dítě. Z šedesátých let pak pocházejí první studie „genetiky bolesti“ – týkají se příbuzenství v rodinách dětí tolerantních k bolesti. V té době však neexistovala technologie, která by příčinu této poruchy našla.

Vrozená necitlivost na bolest se označuje jako CIP. Znamená to, že člověk je od narození neschopen cítit bolest, zatímco všechny ostatní smyslové vjemy zůstávají nedotčené. Vědci zkoumali rodiny s výskytem této poruchy a nemocí s ní souvisejících, a našli nejčastějšího viníka: je jím jeden z malého počtu SNP v rámci genu SCN9A. Což je gen, který kóduje proteinový kanál nezbytný pro zasílání signálů bolesti.

Necitlivost na bolest je naštěstí velmi vzácná, v celých USA bylo zaznamenáno jen několik případů. Jakkoli by se totiž mohlo zdát, že neschopnost pocítit bolest je výhrou, není to tak. Bolest totiž signalizuje problém, které tělo žádá řešit. Rodiny s dětmi postiženými CIP tak musí být v neustálé pohotovosti – v případě pádu nepláčí jako jejich vrstevníci, takže je těžké rozlišit, zda si jenom odřely koleno nebo rovnou zlomily čéšku. A problém samozřejmě pokračují i v dospělosti: bolest břicha nevaruje před zánětem slepého střeva, jež může přinést smrt, stejně jako bolest na hrudi neupozorní na srdeční záchvat.

Necitlivost na bolest je velká potíž, ještě větší však představuje extrémní bolestivost. Díky prvnímu problému se však vědci dostali ke kořenům toho druhého. Extrémně citliví, extrémně necitliví – a ostatní mezi tím. Pozornost badatelů zůstala na upřena na gen SCN9A. Variace v rámci něj nejenže způsobují necitlivost na bolest, ale také dvě vzácná onemocnění charakterizovaná extrémní bolestí: primární erythermalgii a paroxysmální extrémní bolestivou poruchu. Od zkoumání těchto extrémů pak vědci přešli k jemnějším variacím, které mohou způsobovat individuální rozdíly ve vnímání bolesti u většiny populace.

Gen SCN9A je hlavním hráčem v řízení odpovědi těla na bolest tím, že aktivuje nebo umlčí sodíkový kanál. Ovšem zda to bolest zesílí či ztlumí, to závisí na mutaci, kterou jednotlivec nese. A jsme opět u „snipsů“. Asi u pěti procent populace se vyskytuje SNP nazývaný 3312G> T. Tahle potvůrka určuje citlivost na pooperační bolesti a rovněž na opiáty nutné k jejímu potlačení. Jiný „snip“ zase může za větší citlivost u pacientů s bolestí způsobenou osteoartritidou či chirurgickým zákrokem při amputaci.

Toxiny jako léky proti bolesti

Zajímavé jsou v této souvislosti výzkumy v oblasti nových léků proti bolesti. Silný jed tetrodotoxin, který produkují někteří mořští živočichové jako je třeba chobotnice nebo „nafukovací“ ryba čtverzubec (Arothron meleagris), totiž blokuje přenos signálu bolesti a vyvolává stejný stav, jako se vyskytuje u osob s vrozenou necitlivostí k bolesti. Léky z tohoto neurotoxinu se osvědčily při experimentální léčbě bolesti způsobené rakovinou. Odhady naznačují, že různá citlivost na bolest je až v 60 % výsledkem genetických faktorů. Citlivost na bolest se tedy v rodině dědí podobně jako výška, barva vlasů nebo pleti. Stejně pestrá je škála reakcí na bolest, jejíž cílená léčba, ušitá na míru každému jednotlivci, by mohla ze „srabíků“ udělat hrdiny. Přinejmenším. Text: Jana Patková