20. června 2018 06:00

Software na rozpoznání obličejů odhalil 3000 ztracených dětí

Ne každé ztracené dítě zůstane ztraceným – i díky moderním technologiím.

Moderní informační technologie občas budí dojem, že vznikly z čistě povrchních důvodů. Koneckonců, mnohamiliardová hodnota společností jako Facebook nedává mnoho indicií na to myslet si opak. Indie však minulý týden dokázala, že skutečně užitečné aplikace existují rovněž. A že mohou mimo pohled kamer a investorů běžně zachraňovat tisíce životů.

Děti, s nimiž nikdo nepočítal

V miliardové Indii dochází každý rok na zmizení velkého počtu dětí. Najít v zemi s tak obrovským počtem lidí rozložených do obrovského území (navíc různě vyvinutého) nahlášené ztracené děti je nad síly místních bezpečnostních složek. Situace je o to horší, že děti v ústavech jsou mnohdy v tak útlém věku, že si své rodiče často ani nepamatují – ruku v ruce s tím mají problém s identifikací i rodiče. Proluka několika málo let může kvůli rychlému vývoji děti často znamenat ztrátu okna, kdy je identifikace možná.

Starší metody hledání dětí spoléhaly na on-line databáze fotografií, kvůli velkému počtu případů je však nad lidské síly projít všechny z nich a přiřadit k nim možnou identitu tváří ze sirotčinců. Indická policie však nově využila algoritmus pro rozpoznávání tváří, který má daleko lepší výsledky.

Jenom po čtyřech dnech totiž skenování tváří 45 tisíc dětí v dětských ústavech přineslo plody v podobě odhalení identity skoro 3000 z nich. Nyní by již měly mířit za svými rodinami. Na počátku dubna to ohlásila policie v Novém Dillí, hlavním městě Indie. Co více, dosavadní výsledky jsou produktem pouze pilotního programu, který technologii testoval. Masivnější nasazení může mít řádově lepší dosah.

Appka, která zachraňuje životy

Indický příběh slouží jako dokonalá ilustrace toho, kterak takzvané disruptivní technologie mohou přinášet celou paletu dříve netušených možností. Software pro spolehlivé rozpoznávání tváří by ještě před 15 let byl nepředstavitelný – alespoň mimo stránky science fiction. Dnes je pak často o tomto druhu strojového učení slyšet spíše ve spojitosti s autoritářskými režimy a rizikem změny na policejní stát. Kamery a počítače schopné nás sledovat a zaznamenávat na ulici rozhodně nesou své riziko. Nemusíme přitom mluvit jenom o státní totalitě – také velké firmy by za podobná data daly cokoliv. A přestože hnacím motorem korporací jsou mnohdy reklamní, bezpečnostní či sociální aplikace, v reálu jejich vynálezy slouží i k „užitečnějším“ záležitostem.

Doslova disruptivní technologie

Právě proto ostatně tento typ technologií dostal svůj název – disruptivní inovace rozvracejí staré představy o fungování technologie i ekonomiky, zároveň si ale dnes ještě neumíme ani představit jejich skutečné možnosti. Vezměme si například drony. Nejsou vlastně příliš vzdáleny od leteckých modelů minulosti, a leckoho napadá jejich využití v dopravě balíčků i bomb. Právě schopnost autonomně reagovat a létat do nejmenších skupin i mimo dohled člověka ale z dronů činí také dokonalé prostředky pro cílenou dopravu léčiv. Budoucí „sanitky“ tak díky nim mohou dost možná na místo akutního případu dopravit kýžené léky dávno před příjezdem personálu. Vynález, který působil spíše jako hračka, může jednou denně zachraňovat životy.

Skutečnost, že se disruptivní vynálezy objevují v celé škále oborů, by mohla dráždit skeptické pohledy. Skutečně se dnes objevuje tolik novinek ve srovnání s minulostí? Koneckonců, během 20. století lidstvo vynalezlo letadla, přešlo z koní na auta, rozbilo atom i dobylo Měsíc. Disruptivní technologie dnes ovšem mění podobu řady oborů lidské činnosti z jednoduchého důvodu – stále chytřejší autonomní systémy (řečeno jednoduše: počítače) byly po celé minulé století něčím, co většina oborů zoufale postrádala.

Od autonomních vozů, precizní pilotáže dronů či simulačních možností biochemiků až po rakety Elona Muska dovolují dnešní počítače (potažmo jejich software a umělé inteligence) člověku konečně překonávat hranice své reakční doby a svých smyslů. Taktéž indický případ není vlastně ničím teoreticky nemožným – lidé jsou s to rozeznávat tváře druhých odnepaměti. Je to teprve až nadlidská výpočetní síla a přesnost, co ale rekordně krátké nalezení dětí umožnilo a co také činí z disruptivních inovací zatím největší vynález 21. století.

I tyto vynálezy jsou ale v součtu „jenom“ další nástroj v sbírce Homo sapiens – a stejně jako všechny předešlé nástroje jej tak lze využít k dobru stejně jako ke zlu. Popřípadě pro nalezení malých dětí, stejně jako pro autoritářské režimy sledující své občany. Volba i kreativita v aplikaci je už jen na nás.

Text: Ladislav Loukota

Topi Pigula

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom