Smrt pro kytku: příběhy z cesty kolem světa

První cesta kapitána Cooka byla popsána už nesčetněkrát. Šlo o plavbu na níž objevil pro Evropany nové ostrovy, zmapoval Nový Zéland, ztroskotal v Austrálii... Jeho expedice se vepsala do dějin objevů a mořeplavby. V průběhu plavby se odehrály desítky příběhů jakoby mimochodem. A některé končily smrtí.

Neznámý cíl

Expediční cesta, která později vešla do dějin jako „první cesta kapitána Cooka kolem světa“, byla v podstatě cestou za novým územím, které by bylo možno kolonizovat. Navenek se celá expedice tvářila jako záležitost ryze vědecká, která (mimo jiné) jede na Tahiti pozorovat přechod Venuše přes sluneční kotouč. Pouze kapitán Cook, který byl v té době pouhým poručíkem, věděl, že po úspěšném astronomickém pozorování není v plánu návrat zpět, ale cesta má pokračovat dál s cílem hledat tajemnou „jižní zemi“.

Všechny námořní velmoci 18. století se snažily ve jménu svých vládců objevit či upevnit nová teritoria. Přičemž zabrat nové území je naprosto jednoduché: „Cook nechal postavit z kamenů konickou mohylu do níž uložil stříbrnou minci s několika kulemi do mušket a korálky, a z jejího vrcholu nechal vlát kus staré vlajky. Tato část Nového Zélandu se mu velmi líbila a než loď zvedla kotvy, jménem krále tuto zemi formálně zabral,“ popisuje Peter Aughton, kterak Cook znárodnil domorodcům zemi pod jejich nohama. Ze zabraných území, které se proměnily v zámořské kolonie, měly evropské velmoci jako Španělsko, Portugalsko, Francie či Nizozemí zisk po dlouhá desetiletí.

Risk je zisk

Důležitými postavami expediční cesty byli botanici Joseph Banks a Švéd Daniel Solander.

Oba už byli v té době význačnými vědeckými postavami své doby a tušili, že Cookova výprava je jejich životní příležitostí. Zároveň se jednalo o fandy svého oboru, kteří byli ochotni pro botanické objevy podstoupit takřka jakékoliv riziko. Když 12. listopadu 1768 (některé zdroje udávají příjezd o den později) přirazila loď u Rio de Janeira k brazilským břehům, všichni se těšili na změnu jídelníčku, pobyt na souši a botanikové na nové objevy. Ovšem právě kvůli podezření ze špionáže a oprávněnému tušení, že nejde jen o výpravu na Tahiti, byla loď zadržena.

„Na Bankse už toho všeho bylo příliš. Nechali je v hlavní kabině s výhledem na celý nový světadíl, který se rozkládal přímo před jejich očima. Dali hlavy dohromady a pokusili se najít způsob, jak proklouznout na břeh bez toho, aniž by je zpozoroval strážní člun, který neustále kroužil okolo lodi. Po několika dnech už získali dobrý přehled o zálivu, přístavu i pravidelném pohybu svých strážců. Jednou kolem půlnoci se urozený pan Joseph Banks, budoucí prezident Královské společnosti, a ctihodný doktor David Solander, přední věrozvěst Linného klasifikačního systému, pokradmu, jako dva malí školáci spustili po provaze z okna do malého člunu uvázaného pod kajutou.“ Tak popisuje v knize Endeavour tajnou botanickou výpravu Peter Aughton.

Oba si byli vědomi, že riskují zásadní diplomatickou roztržku a ohrožují další pokračování výpravy. Přesto Banks využíval zásobovací výpravy, které vyrážely na břeh pro potraviny a vodu a nechával si nosit brazilské rostliny. Nakonec jich ve svých zápisnících zachytil na 245 kusů. Z pohledu portugalského místokrále byl bláznem a jeho neškodné bláznovství mohlo být argumentem pro to, aby nakonec povolení k odplutí vydal. Vždyť má-li někdo na palubě potrhlé vědce, tak asi nebude špionem.

Smrt na oltáři botaniky

Dne 11. ledna 1769 byla spatřena Ohňová země, kraj drsného klimatu a tehdy nejjižnější část Evropany poznaného světa. P. Aughton popisuje výpravu na souš: „Cook chtěl před další etapou plavby doplnit dříví a vodu. Banks se Solanderem po všech těch potížích a zklamání v Riu byli více než jindy dychtivi ostrov prozkoumat. Zorganizovali výpravu složenou z Banksových čtyř sloužících, lodního lékaře Wiliama Monhouse, hvězdáře Charlese Greena, malíře Alexandra Buchana, jednoho chrta a dvou svalnatých námořníků, kteří měli pomáhat s nošením nákladů. Vydali se napříč planinou, která se jevila jako pás pastvin, ale ukázala se být močálem pokrytým porostem odolného březového houští, což z ní činilo krajně obtížný terén k pochodu.“

Cesta se zkomplikovala Buchanovým epileptickým záchvatem, skupina se musela rozdělit. Navíc se prudce zhoršilo počasí a začal padat sníh, což zvlášť špatně nesli Banksovi černošští sluhové. Dva z nich, Thomas Richmond a George Dorlton byli zanecháni, aby počkali, dokud se pro ně Banks nevrátí. Oba sloužící zatím vypili veškeré zásoby rumu, což bylo jejich poslední potěšení.

Oba muži totiž na této výpravě během noci zmrzli. V deníku z této výpravy se píše „Z původních dvanácti členů výpravy dva už neměli žádnou naději, další byl v natolik špatném stavu, že jsem ani nedoufal, že by byl ráno schopen chůze, a druhý mohl s velkou pravděpodobností dostat další záchvat buď ještě předtím, než vyrazíme, anebo po cestě.“ Seznam rostlin z Ohňové země, které Solander s Banksem studovali během přistání na Ohňové zemi čítá okolo sedmdesáti položek. Jednou z nich je i Luzuriaga marginata. Bylo by hezké, kdyby se jmenovala po těch, kdo zemřeli během výpravy.

Výprava byla přes všechny potíže a nesnáze velmi úspěšná. Mimochodem na ní byl botaniky pro Evropu objeven a do Evropy dovezen kajeput střídavolistý Melaleuca alternifolia. Že vám to nic neříká? Není divu, pod odborným názvem ho u nás skoro nikdo nezná. Ale tee tree oil, který je z něj destilován, se dá koupit v každé lékárně. Ovšem který z kupujících zná Solandera z Banksem?

Text: Topi Pigula