Sexuální umění v historii lidstva: které kousky posunuly lidské erotično a kam?

Loni zesnulý Kája Saudek proslul, mimo jiné, velmi otevřenými kresbami erotických motivů. Jeho kreslený návod, kterak co nejlépe pojmout orální sex, je na uměleckým dílem, který mnozí považují za „odsouzeníhodnou“ pornografii. Leč začněme od začátku. Nejslavnější a nejstarší česká „prsatice“ je bezesporu Věstonická Venuše. Oblé boky a skutečně plná ňadra nikoho nenechají na pochybách, že tohle je skutečná ženská se vším všudy. V době 29 000 – 25 000 př. n. l. do kterého ji archeologové zařadili, ještě nebyly náboženské předsudky týkající se nahoty. Ty přišly až mnohem později. Nápadná prsa má i nejstarší soška světa, Venuše nalezená v roce 2008 u německého Hohler Fels. Je vyřezaná z mamutoviny a studem rozhodně netrpí. Znamená to, že znázorňování nahého lidského tělo bylo základem umění už od jeho prvopočátku.

Podíváme-li se na erotiku očima náboženství, tak nejotevřeněji se na nahotu dívá hinduismus. Skupina chrámů v Khajuraho v indickém státě Madhya Pradesh patří pro své erotické výjevy mezi vyhledávané turistické cíle. Zdejší výzdoba, to je Kásásutra v kameni. Je jisté, že kdyby se ke chrámům dostali zástupci takzvaného islamského státu, nezůstal by, a to doslova, kámen na kameni. Naštěstí tomu tak není a chrámy se i díky svým až pornografickým sousoším dostal roku 1986 dostal na prestižní seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Skupina chrámů byla budována v létech 950 - 1050 a v době největšího rozkvětu obsahovala 85 staveb.

Řecká kultura na jejichž základech stojí naše současnost neměla problém se zobrazováním nejen erotických, ale i otevřeně homosexuálních motivů. Ostatně samotné slovo „erotika“ odkazuje na božského Érose, boha lásky. Sochy, fresky i nástěnné malby v Pompejích zobrazující erotiku a sex velmi otevřeně, ukazují, že sex nepatřil mezi tabuizovaná témata. V roce 79 bylo město zasypáno vrstvou vulkanického popele, který udusil veškerý život. Toho využili křesťanští fundamentalisté a označili tektonickou událost za boží trest. „Celkově měl nástup křesťanství represivní účinek na rozvoj erotického umění. I když počátky křesťanské epochy se shodovaly s obdobím pozdní antiky a ideály té doby, křesťanská teologie brzy začala uplatňovat změny v přístupu jak k sexualitě, tak k umění. Podle sv. Augustýna patřila rozkoš k nejtěžšímu z hříchů,“ píší autoři knihy 1000 geniálních erotických děl. Ovšem nahota v umění prorazila i krunýř křesťanské prudérnosti. Zatímco křesťanské panny sváděly cudně a v náznacích, Adam s Evou byly často zobrazovány bez fíkového listu. Vždyť na jejich bedrech leží prvotní hřích a následný lidských chtíč. O to více byly zobrazována muka, polonazí trpící mladíci (typickým příkladem je utrpení svatého Sebastiána), a sem tam kojící panna Marie, představující nikoliv sex a erotiku (vždyť v době porodu měla být pannou), nýbrž mateřství. V renesanci nastal návrat k zobrazování krás lidského těla. Stačí zmínit například Spící Venuši, ať už ji namaloval Giorgione Titian, Paris Bordone nebo Annibale Carracci.

Evropská erotika 20. století je proud kreseb a fotografií s erotickými motivy. Od malovaných aktů, fotografických erotických pohlednic až po díla balancující na hraně umění a pornografie. Mnohé z kreseb zobrazující skupinový sex od Marie Čermínové, známé pod pseudonymem Toyen, jsou „mládeži nepřístupné“ bez ohledu na fakt, že v uměleckém světě mají svou nepopiratelnou hodnotu. Zobrazování lidská sexualita je staré jako lidstvo samo. Jakékoli zákazy zobrazování nahoty, ať v minulosti ze strany církve křesťanské, tak v i v současnosti ze strany islámu, se ukazují jako marná snaha bránění projevům lidské přirozenosti. Sex, erotika a jejich zobrazování v celé plejádě nejrůznějších uměleckých směrů, od sochařství, přes malbu, fotografii i film, s námi poputují dál bez ohledu na to, co si myslí hlídači mravů a počestnosti, včetně rigidního pohledu islámu, který je obklopen nahotou v těch nejkrásnějších podobách. Neboť jak pravil Sigmund Freud: „Lidský život se točí pouze kolem sexuality. Na tom se nic nezměnilo a nezmění.“

Text Topi Pigula