Rostliny mají paměť. Mají i mozek? Tohle si vědci ještě nepřipouštějí

Leckterý pěstitel je ochotný tvrdit, že rostliny reagují mnohem sofistikovaněji, než by naznačovaly pouhopouhé reakce na fyzikální podmínky, jako jsou světlo, voda, živiny či jejich nedostatek.

Les plný klonů

Americký biolog Burton V. Barnes v roce 1968 zjistil, že všechny stromy v jedné poměrně rozlehlé části lesa Fishlake National Forest v americkém Utahu, jsou vlastně jeden jedinec, tedy že les je tvořen jedním stromem z mnoha kmeny. Později jeho objev potvrdily i rozbory DNA. Jak je to možné? Všichni jedinci totiž vyrůstají z jednoho obrovitánského spletitého kořenového systému. Z něj neustále vyrůstají další a další klony původního stromu, který tu před desítkami tisíc let vyrašil jako první. Jedná se o topol osikový (Populus tremuloides) a odhad jeho váhy se pohybuje kolem 60 000 tun tvořených zhruba 40 000 kmeny, které v průběhu času odumírají, aby byly nahrazeny novými, rostoucími ze stejných kořenů.

Kolik vlastně těch desítek tisíc let bylo? Vědci nejsou úplně jednotní, přiklánějí se většinou ke stáří okolo osmdesáti tisíc let, nicméně existují i tací, kteří by lesu, stromu, porostu... či jak tomu máme vlastně říkat, hádali i milion let. V tomto případě název není důležitý, zajímavé ale je, že stromy rostoucí na okraji, tam kde je vody méně, slunce více, reagují na „své“ ekologické podmínky, přizpůsobují se jim a informaci mohou posílat dál.

Jetel s pamětí

Jak ale topol osikový souvisí z pamětí či rostlinným „mozkem“? Jde o to, co zvládají jednotlivé rostlinné ramety, tedy „výhonky“, nebo chcete-li klony, jedné rostliny, vyrůstající ze stejného kořenového systému a mající stejnou mateřskou rostlinu.

“S kolegy jsme pěstovali klon jetele v podmínkách, kdy část rostlin vždy zhruba jednou za týden zažila intenzivní sucho až na samé hranici únosnosti. Poté jsme zavadlé rostliny na pokraji smrti zalili, nechali je vzpamatovat a růst v ideálních podmínkách, dokud jsme na ně opět neseslali extrémní sucho. Takto jsme rostliny jetele trápili několik měsíců. Jiná skupina rostlin měla větší štěstí, neboť té jsme zařídili z hlediska vlhkosti optimální podmínky po celou dobu jejich růstu. Po několika měsících jsme všechny rostliny nařízkovali, jejich ramety přesadili do vlhkostně optimálních podmínek a sledovali, jak si nově vznikající klony povedou. Rostliny pocházející z periodicky vysychajícího prostředí nás překvapily, neboť rostly jen velmi opatrně, a to i po několika měsících, přestože měly všeho dostatek,“ popisuje v časopise Vesmír Vít Latzel pokus, který slouží jako důkaz paměti rostlin. Jetel prostě „věděl“, že může přijít sucho, protože ho zažil. To že aktuálně je vláhy dostatek neznamená, že tomu tak bude navždy.

Co z výše napsaného vyplývá? Pokud každá rameta reaguje na mírně změněné mikroklimatické podmínky odlišně, ale zároveň si je schopná své „vzpomínky na doby minulé“ pamatovat a v rámci systému, z něhož vyrůstá, posílat dál, nejedná se vlastně o jistý druh „vědomé komunikace“ v rámci obrovského systému? Nemají tak klonální rostliny v rámci svého systému „mozek“? Jakkoli jsme schopni o mozku jako orgánu mluvit v souvislosti s vyššími zvířaty, přesto se blíží doba, kdy rostlinám přiznáme „vědomé“ a v jisté míře i „rozumné“ uvažování.

Text: Topi Pigula