Ročně utratíme za zdraví a pohodu domácích miláčků 2 miliardy korun

Pomineme-li tuny psích výkalů, které se denně objeví na českých ulicích, tak majitelé psů přispívají české ekonomice i jinak. Po roce 1989 se nebývale rozjel boom se „zdravým“ psím krmivem a zároveň se prudce zdražily služby veterinářů.

Pes zvaný panelákový

Do 17.–18. století se veterináři soustředili zejména na dobytek, zatímco poměrně často se léčení zvířat věnovali nedouci humánní medicíny. Zároveň nebyli výjimkou nejrůznější nevědecké, ba až šarlatánské léčebné postupy. Ovšem ruku v ruce s prudkým rozvojem léčebných metod u člověka se totéž děje v oblasti veterinární medicíny a současná ekonomická situace obyvatel jen nahrává tomu, že mnohý z nich sáhne hlouběji do peněženky, aby zajistil svému mazlíčkovi co nejpříjemnější a nejzdravější život. Právě ono slovo „nejzdravější“ je poměrně důležité. Český statistický úřad udává, že 29,3 % českých domácností má psa a 18,6 % kočku. V číslech se poněkud míjí ze zprávou Parlamentního institutu, v němž Mgr. Jan Němec tvrdí, že 41 % českých domácností má psa, což podle něj činí 2 200 000 psů, přičemž do tohoto čísla nejsou započteni psi toulaví, kterých je podle něj kolem 5000. Většina české populace žije ve městech, což znamená, že poměrně velké množství psů tam žije taky. Má-li rodina rodinný dům se zahrádkou, má pes dostatek přirozeného pohybu, ovšem otázkou je, jak je to se psy žijícími v panelácích a bytovkách.

Co Čech, to chovatel. Skoro

Nejedná se jen o psy, už před revolucí v roce 1979 jsme byli uznávanými chovateli jak plazů a obojživelníků, tak například zpěvného ptactva. Nejeden akvarista po revoluci využil příležitosti vyvážet rybičky směrem na západ. Polovina domácností chová nějakého domácího mazlíčka. „Za jejich péči utratíme kolem dvou miliard korun ročně. Do těchto výdajů jsou zahrnuty všechny služby pro domácí zvířata, tedy kromě veterinární péče i postupně se rozvíjející psí kosmetické salony nebo hotely. Pro srovnání – je to přibližně stejná částka, jako jakou čeké domácnosti vynaloží za papírenské zboží a kreslicí potřeby nebo jízdní kola. Pokud připočteme i samotné náklady na pořízení zvířete, krmivo a jiné potřeby pro chov, dostaneme se k více než 12,6 miliardám Kč ročně,“ píše Tomáš Harák v analýze Českého statistického úřadu. Zároveň upozorňuje, že studující veterináři se vidí častěji v ordinaci se psy, kočkami a exotickými mazlíčky než u dobytka či v drůbežárně.

Důchodce a pejsek

Venčících důchodců je na ulicích vidět poměrně hodně, což logicky vyplývá z faktu, že děti opustily „rodičovské hnízdo“ a hrozbou se stala samota. Ceny psích hotelů, masáží či lázní naopak ukazují, že solventnost obyvatel roste, stejně tak jako nabídka posledních služeb, včetně zpopelnění či do sádry otisknutí stopy mrtvého psího přítele. V oblasti veterinární péče se už zavádějí podobné principy jako v případě nákupu v supermarketu: věrnostní slevy či nejrůznější bonusy „za věrnost“. Součástí lidské útraty za zvířecí spokojenost jsou nejen platby veterinářům, které v případě zranění či onemocnění každý zaplatí, ale i celá řada kosmetických výrobků tvořících psí a kočičí „nadstandard“ a zároveň dál roztáčejících malé kolečko české ekonomiky. Pokud přepočteme cenu psího šamponu, jehož 200 mililitrů stojí 388 korun na litr, vyjde nám 1940 korun. Ve světle tohoto jediného čísla pak 2 miliardy ročně, které za zvířecí miláčky Češi utratí, už nevypadají nikterak zvláštně.

Text: Topi Pigula