Proč se smějeme sitcomům? Pravdu o naší zvrácené mysli znal už Freud

Sigmunda Freuda všichni známe jako zakladatele psychoanalýzy, dodnes jedné z nejvlivnějších psychologických škol. Ve svých pracích se však nezabýval jen našimi potlačenými pudy, vývojem dětské osobnosti a důrazem na sexualitu – mezi jeho oblíbená témata patřily i antropologie, náboženství a v neposlední řadě také humor. Tomu se dostalo nejvíce pozornosti v díle Vtip a jeho vztah k nevědomí z roku 1905, na němž je fascinující, kolik nám toho i po více než sto letech dokáže prozradit. Třeba co nám přijde zábavné na komediálních seriálech!

Freude, Freude…

Freud i v oblasti humoru neopomenul svůj základní koncept o nevědomí. Podle něj se většině z nás nedaří určit, proč nám něco přijde vtipné. Na vině je souhra vědomých faktorů s těmi nevědomými, takže sami leckdy nechápeme podstatu vtipu, který nás baví. A totéž platí i pro komiky, samotné strůjce humoru, kteří mohou mít zkušenost s tím, co na obecenstvo funguje, i když často také sami přesně nechápou proč.

Rozlišit můžeme tendenční a neškodné vtipy. Tendenční humor zahrnuje oběť, tedy určitý cíl vtipu. Zato ten neškodný oběť nepotřebuje a vystačí si se slovními hříčkami; ty však mají podle Freuda jen omezené účinky, zato tendenční humor je mnohem vděčnější. Zároveň však skýtá rizika, že se výsměch druhým lidem stane příliš agresivní, trapný či nepříjemný – neškodné vtipy pomáhají tato rizika zmírnit, rozmělnit, a zároveň nás vlastně trochu šálí. Myslíme si totiž, že se smějeme těmto nevinným vtípkům, a zatím většina naší zábavy plyne z výsměchu druhým lidem, který by za normálních okolností nebyl společensky přípustný. Postupem času se pro tento přístup ujal název misatribuční teorie humoru; tedy teorie založená na chybném přisuzování toho, co je vtipné.

Temná strana sitcomů

I v oblasti humoru tedy Freud vůči lidskému nitru příliš shovívavý nebyl. Obecně vzato, Freud považoval vtip za společensky nepřípustný obsah, který se mysl rozhodla pustit do vědomí. Sexuální či agresivní pud je formován naším superegem, tedy společensky přijatelnými normami a zvyklostmi, do podoby vtipu – ten je tak uvolněním přebytečné energie, která by v člověku dlouhodobým zadržováním vytvářela nebezpečný přetlak.

Jeho teorii experimentálně vyzkoušeli a potvrdili vědci v 70. letech v čele s odborníkem na mediální psychologii Dolfem Zillmanem. Tvůrci sitcomů i filmových komedií těchto principů také využívají a rádi kombinují zlý, posměšný humor s tím milým, nenáročným. To se týká třeba sociálně ožehavých témat, která jsou v komediálních dílech často zlehčována – například rasismu, rozdílů mezi společenskými třídami, závislosti na alkoholu či drogách, sexuálních problémů a tak dále. Jen si to sami představte – smát se chudým, závislým a nešťastným lidem kvůli jejich špatným životním volbám není nic hezkého, ovšem když se to obalí několika slovními hříčkami a bláznivými kejkly, rázem je to snesitelnější, že? Tak, a teď můžete jít psát svůj vlastní sitcom.