Proč nám chutnají chipsy aneb Jak civilizace předběhla evoluci

Chipsy – tučné, slané, nezdravé... ale dobré

Petr Stohwasser ve své knize Člověk v 50 otázkách aneb Proč nám chutnají chipsy (ano, přiznáváme, že název článku je inspirován názvem knihy) vysvětluje naši „závislost“ na kaloricky vydatné potravě. „Z pohledu evoluce ještě v nedávných dobách nebyl dostatek potravy. Narazit na energeticky bohaté jídlo nebylo tak snadné jako dnes. Pokud člověk přece jen přišel ke kaloricky bohaté stravě, bylo výhodné, aby mu zároveň i chutnala, a tak jí snědl co nejvíce, a tím něco uložil i něco do zásoby. Nebylo totiž jasné, kdy se mu to zase poštěstí.“

Eduard Štorch ve své populární dětské knize Lovci mamutů v nejen dětských myslích „ukotvil“ myšlenku kopání jam, do nichž se tito chobotnatci chytali. Nutno ale přiznat, že archeologové tento způsob lovu vyvracejí jako mýtus. Nicméně základní myšlenka – potřeba ulovit, ať už jelena, daňka či mamuta, ale samozřejmě i mnohem menší savce, do pastí zůstává. Úlovky tvořily z hlediska nutričního tu nejkaloričtější část potravy a zdaleka nebyly tak časté, jak bychom se mohli domnívat. Prostě „nebylo každý den posvícení“, a tak si tělo evolučně zvyklo na to, že když je tučné maso k dispozici, je potřeba ho sníst co nejvíce a vytvořit zásoby na dobu, kdy se dařit nebude.

Vysokoenergetická strava

Z hlediska nutričního máme kvalitní stravy dostatek až přebytek. Mimo jiné o tom svědčí fakt, že přestože zhruba miliarda lidí trpí nedostatkem potravin, ta šťastnější část společnosti jídlo vyhazuje ve velkém. Jen v Evropské unii se vyhodí každoročně okolo 88 milionů tun jídla v hodnotě 143 miliard eur, což v přepočtu činí zhruba 3,7 bilionu korun. A protože jíme víc, než spotřebujeme, a naše tělo je naprogramováno k ukládání, tak tloustneme. A ono „programování“ spočívá mimo jiné v tom, že tučné/mastné nám chutná. Zmínka o tom, že nám tučné chutné chutná, se mnohým může zdát nepravdivá, protože jim nechutná. Jenže pokud se na stůl položí balíček mastných chipsů, určitě nezůstane nepovšimnut.

Text: Topi Pigula