Proč je v současné době na světě špatně? Pohled českého psychologa

Hostem Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 byl opět profesor, psychiatr, také řeckokatolický kněz

Martina: Žijeme v historii neuvěřitelných 70 let v míru. Okolnosti, odborníci i analytici ale zvolna zpochybňuji, že by nám to v budoucnu mělo vydržet trvale. Myslíte si, že právě tento fakt s muži zacloumá?

Max Kašparů: Vzpomínám si na jednoho přítele, který měl slona na provázku, a na tom druhém konci toho provázku byla kulička. On když postavil toho slona na stůl a tu kuličku dal přes ten stůl, přes tu hranu, tak ta kulička byla těžká a táhla toho slona až na kraj. Jenže on měl tu šňůrku tak dlouhou, že ta kulička se zastavila na podlaze a ten slon nikdy nepřepadl.

A on mi na tom dokazoval, že takto je to s lidskou společností. Ta společnost je někam tažena, někam se hrne, ale potom stejně přijde čas, moment a místo, kde se to prostě zastaví a lidstvo se vzpamatuje.

Bude muset začínat znova. Ale to není v dějinách poprvé. Různí historici říkají, že je to sinusoida, ve které po 300 letech, já bych řekl osobně, že po delší době, dochází ke krizi a obnově, krizi a obnově. A my jsme teď právě v tom čase krize, nejenom mezinárodní, vztahové, ale i osobnostní krize. Ale ono se to zastaví, v tomhle tom jsem optimista, a my se probudíme.

Martina: Řekněte mi, byly dřív vztahy mezi mládím a stářím harmoničtější? Byť to vycházelo z jakési nutnosti. Lidé se navzájem mnohem více potřebovali. Mladí potřebovali staré kvůli zkušenostem, hlídání dětí a staří zase potřebovali mladé, aby je živili. My jsme sociálním a důchodovým systémem tyto rodinné vazby rozvrátili.

Max Kašparů: Dřív byly trojgenerační domy. Bydleli tam staří, mladí a děti. V mnohém to bylo pozitivní, že ty děti viděly vztahy, domácí práce. V jednom domě byl kovář otec, kovář děda, a ten chlapec už uměl řemeslo na základní škole, protože to doma všechno viděl.

Viděl tam i určitou formu vztahů. Lidé se doma rodili. Lidé doma umírali. Tohle už dneska není. Dneska máme paneláky, kde je jedna rodina a ty vztahy jsou na dálku. Nejsou to vztahy pod jednou střechou.

Ale. Já jsem jako začínající lékař vždycky fandil těm starým a říkal jsem, jak je ti mladí utlačují. Nicméně jsem musel změnit názor.

Ono s některými starými lidmi vyjít v jejich jízlivosti, v jejich zlobě, v jejich nekritičnosti, to si říkám, já ty mladý obdivuju. Já bych nekritizoval mladou generaci, jak se někdy chová vůči starším, protože i ti staří se ošklivě chovají vůči těm mladším.

A na druhé straně vidím přesný opak. Ti staří by pro ty mladé udělali cokoliv a ti mladí se k nim chovají ošklivě. Čili já bych doporučoval v první řadě toto nepaušalizovat a ono to tak bylo vždycky.

Od mých prarodičů vím, jak těžko se v těchto dobách žilo. Syn si vzal nějaké děvče, otec s tím nesouhlasil, protože nepřinesla žádné věno, denně to měla na talíři, všichni tam žili v napětí, mladá byla usurpovaná od těch starých.

A potom se všichni zbožně v neděli sešli v kostele a zase bylo všechno pokrytecky v pořádku. Víte, já bych na tu minulost nehleděl jako na něco ideálního, k čemu bychom se měli vrátit.

Měli bychom vybírat, měli bychom selektovat. Ani tam nebylo všechno ideální a stejně tak je tomu i dneska. Staří usurpují mladé, mladí zapomínají a týrají ty staré, ale asi to tak bylo v historii vždycky.

Martina: Člověk má tendenci si minulost idealizovat, než se dočte o tom, jak tu a tam nějaký výminkář skončil ve studni a podobně. Ale přesto se chci zeptat, jestli myslíte, že v historii je nějaký model, který přirozeně vystihoval lidské vztahy, ke kterému bychom se třeba mohli alespoň v myšlenkách trochu utíkat.

Max Kašparů: Je to čtvrté přikázání boží. Je to úcta ke stáří jako fenoménu. Cti otce i matku, aby ti dobře bylo na zemi. To přikázání je sice trošku širší, ale důležité je tam to ctít.

Vlastně ctít každého člověka, který je věkovitý. Ctít babičku a dědečka a nejenom ty moje, ale všechny. Prostě má to být úcta ke stáří. Zatím se úcta ke stáří nejvíce udržuje ve zdravotnictví. A to jsem ještě rád, že je tomu tak.

Martina: Minule jste mluvil o přirozenosti. Máme ale ještě vůbec šanci zjistit, co je přirozené v dnešní společnosti plné betonu, regulací, vyhlášek a novelizací?

Max Kašparů: Do mezilidských vztahů nám, to je ještě pořád obrovská výhoda, nemůže vstoupit ani beton, ani plast. Já říkám, že moderní doba je typická dvěma symptomy, a to je deprese a plast. A ten plast je umělý a není přirozený. Přirozené je dřevo.

Mám-li dřevěný nábytek, tak je z přirozeného materiálu, mám-li plastovou židli, tak je z umělého materiálu. Pokud mně to umělé vyhovuje, dobře. Ale pokud mi to umělé nevyhovuje, měl bych si klást otázku, co je přirozené. A ne, že umělé nahradím umělým.

Za co bychom se neměli stydět? Kdy od partnera prchat a kdy naopak přijmout zodpovědnost za jeho připoutání? Kdy a kde ztratila církev klíč od lékárny plné léků na nešvary společnosti? Jak se ubránit tlaku negativního, které nás neustále zvenku bombarduje? Proč nemůžeme ovlivnit globální svět? Co tedy můžeme jako jedinci udělat pro své duševní zdraví? Proč má kladení si otázek tři fáze a kdy je teprve otázka zodpovězena?

Přečtete si celý rozhovor