Pravěký velbloud byl gigant. Nežil v pouštích, ale v Kanadě
Před třemi miliony let žil u Severního pólu obrovský, víc než třímetrový velbloud. Byl o třetinu vyšší než největší dnešní velbloudi.
Už tehdy měl pravelbloud typický hrb, který se mu dnes hodí pro přežití v pouštích. Stejně užitečný se ale hrb ukázal i v prostředí Arktidy.
V době, kdy nově objevený velbloud žil v nejsevernější části Kanady, zde ještě nevládly mrazy. Klima bylo výrazně teplejší, na většině území rostly husté pralesy. A právě v nich se skvěle dařilo obřím pravěkým velbloudům. Měli zde dostatek potravy, takže mohli dosáhnout neobvyklé velikosti.
Arktický velbloud
Teploty se tehdy pohybovaly těsně nad nulou a během zimy zde panovala půl roku tma. Podle všeho právě v Americe velbloudi vznikli, přibližně před 45 miliony lety. Přes Beringovu úžinu se pak dostali do Asie, to bylo v době před asi 7 miliony lety. Teprve z Asie pak vedly cesty velbloudů do Afriky.
Že se velbloudi poprvé vynořili v Americe, to se ví už od roku 1913; tehdy byly k překvapení paleontologů nalezeny ostatky velbloudů na Yukonu. „Nový nález je však prvním objevem velbloudů za polárním kruhem,“ popsal objev paleontolog Mike Buckley z university v Manchesteru.
Kostru obřího pravelblouda se podařilo najít na ostrově Ellesmere. Tamější chladné podmínky způsobily, že kosterní pozůstatky vydržely bez porušení až do současnosti. Chlad dokonce umožnil, aby dodneška přetrval i kolagan na kostech – a ten řekne o zvířeti mnohem víc než pouhé kosterní pozůstatky.
Evoluce jako hrom
Vědci díky kolagenu zjistili, že většina typických znaků dnešních velbloudů existovala už u těch pravěkých. Ať už jde o široké tlapy nebo hrb – měli je už velbloudi, kteří žili na sněhu a v lesích, a ne v pouštích. Podle Buckleyho studie publikované v odborném časopise Nature Communications je pozoruhodné, jak se tato specializace ukázala být univerzální.
Typickým dokladem jsou velké velbloudí oči. Podle posledních výzkumů mohly vzniknout kvůli polární noci. Zřejmě velbloudům umožňovaly, aby viděli i v době, kdy v Arktidě vládla tma. Také široké tlapy tolik užitečné na sypkém písku asijských pouští se uplatnily už na sněhu a v blátě kanadské divočiny.
Velbloud je zkrátka úžasnou ukázkou toho, jak „levně“ a rychle jsou organismy schopné adaptovat se na zcela odlišné životní podmínky. Schopnost využít své silné stránky i v diametrálně odlišném klimatu umožnila velbloudům rozšířit se po všech světadílech – v současné době jsou také jedním z nejrozšířenějších zvířat v Austrálii, kam byli dovezeni bílými osadníky.