Podlaha i po mnoha letech prozradí obrovské množství informací o lidech, kteří ji užívali

Jaké to je být archeoložkou?

Spojení geologie a archeologie může být hodně akční obor. Při činnosti, která se skrývá za suchým označením "sběr vzorků", jde totiž někdy i o život. Třeba když badatele v cestě za skalním uměním v severním Súdánu napadne roj rozzuřených včel. Své zážitky z expedic popsali v rozhovoru pro ČTK manželé Lenka a Pavel Lisí. Na výpravy někdy vyrážejí i se svou pětiletou dcerkou Markétou. "Máme jedno dítě a nechceme, aby nám odrostlo za naší nepřítomnosti," řekla geoložka.

Lenka Lisá pracuje v Geologickém ústavu Akademie věd ČR a zjednodušeně řečeno se věnuje procesům, kterými vzniká krajina, včetně těch zapříčiněných člověkem. Často proto spolupracuje s archeology. Její manžel je fotograf, který práci vědců v terénu dokumentuje. Některé z jeho snímků ocenila i Akademie věd v soutěži Věda fotogenická. Před dvěma lety získala první místo jeho fotografie skalního umění, letos porota ocenila snímek z výzkumů v Rumunsku.

Tým složený z jeho ženy jako geoložky, dvou archeologů a botanika tam zkoumal staré domy z nepálených cihel. "Přijeli jsme tam za tmy a hledali místo na spaní. Peníze byly omezené, spali jsme ve stanech," popsal příjezd do výzkumné lokality fotograf. Ráno badatelé začali s průzkumem opuštěných domů. Změřili je, Lisý je vyfotografoval a jeho manželka odebrala vzorek podlahy. Nebylo to žádné linoleum, badatelé se totiž úmyslně zaměřili na domy udržované starou technikou, kde podlahy tvoří udupaná hlína. "Podlaha je mnohdy to jediné, co se z obytného zařízení zachová. Je to neocenitelný zdroj informací o lidech, kteří tam žili," vysvětlila Lisá.

Rumunské podlahy

V Česku má doklady ze středověkých domů, kde vrstvy podlahy sahají do hloubky jednoho metru i více. Ve vzorku dokáže najít zbytky zvířecích exkrementů, vápna, zjistit působení mrazu, vysychání nebo další vlivy, které napovídají, jak a kdy v něm žili lidé a co je potkalo. Pro srovnání chtěla Lisá prozkoumat i podobné domy na rumunsko-moldavské hranici. Nakonec ale vědecký tým vlastně zdokumentoval i zánik těchto domů. "Zanedlouho zmizí, protože majitelé umírají a jejich potomci nejsou ochotni žít v domech z nepálené hlíny a vytvářet si podlahy tímto způsobem," řekla Lisá. Nepálené cihly jsou jen málo odolné proti povětrnostním vlivům, a jakmile se domům propadne střecha, velmi brzy zaniknou. Ty, které archeologové zdokumentovali na stejných místech před několika lety, již letos nenašli.

Manželé Lisí se při své práci věnují i mnohem starší době. Před několika lety se zúčastnili expedice do severního Súdánu, kde ve spolupráci s vědci z Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy Václavem Cílkem a Lenkou Sukovou zkoumali nilské povodňové sedimenty. "V závěru bylo nalezeno největší mezolitické sídliště a pohřebiště v severní Africe. Výzkumy pokračují dodnes, protože jsme tam odvedli velký kus práce, na který se dá navázat a získat granty," řekla geoložka.

Napadeni včelami

S prací v severním Súdánu se pojí i příhoda, která nemusela skončit dobře. Při pátrání po skalním umění u hory Jebel Rauwyan totiž badatele napadly divoké včely. Nejvíce žihadel, odhadem až 800, dostal Pavel Lisý. "Vlastně mi manželka zachránila život, když mi přinesla repelent. A podruhé, když mě dostala dolů k Nilu," popsal fotograf. Nakonec prý ani moc neotekl a od dalších výprav ho to neodradilo. "Asi od začátku jsme o sobě věděli, že se na sebe můžeme spolehnout. Pomoc a vzájemná úcta je tam nutná," shrnula výhody manželství při výzkumných expedicích jeho žena. Zápisky vědců ze súdánského bádání a fotografie Lisého vyšly v roce 2011 knižně.

ČTK