Olympijský intersex – aneb problém sportovních komisařů, jak poznat muže od ženy

Rozdělení sportů do mužských a ženských disciplín má svou logiku. U golfu by rozdíl byl mnohem méně znatelný, než například v zápase. Chlapi díky většímu množství svalové hmoty jsou zkrátka silnější, takže postavit proti sobě metrákového zápasníka a šedesátikilovou zápasnici (pomiňme pro tuto chvíli váhové kategorie) by nebylo zkrátka úplně spravedlivé. Ještě markantnější a pro mnohé i morálně hůře únosné by byl box, kde by chlap mlátil ženskou. Když se v ženském boxu bijí dámy mezi sebou, tak je to z hlediska sportovního hodnocení OK. Za množství svalové hmoty, síly a výbušnosti stojí mužský hormon testosteron. Faktem je, že určitou hladinu testosteronu mají i ženy, ale jedná se o výrazně menší množství, než jakým disponují muži.

Diskutovaný testosteron, vzniká mimo jiné ve varlatech, tedy v orgánu dělajícího chlapa chlapem. Jenže vysokou hladinu testosteronu má už od narození i jihoafričanka Caster Semenya. Zkrátka se tak narodila a nemůže za to stejně, jako autor těchto řádků nemůže za modrou barvu svých očí. Není divu, že už jako děvče se Caster prosadila ve sportu, zejména v rychlostních disciplínách, kde jí navíc pomáhala i větší akcelerace (např. rychlost startu). Vysoká hladina testosteronu se odrazila i na hlubším zabarvení jejího hlasu, což vedlo k posměšným poznámkách o to, jestli je skutečně ženou.

I kdyby v prvním kole upadla a ztratila dvacet metrů, stejně vyhraje,“ tipoval její olympijský výkon Ross Tucker, jenž pro média sleduje a komentuje atletické dění. Dnes už víme, že Semenya olympijské zlato skutečně získala. Byly to právě její výkony v minulosti, které stály za zavedením pravidla o množství testosteronu, jež se musí u žen držet v jisté normě. Praktický dopad zasáhl i Semenyiovou, která si svou hladinu hormonu musela uměle chemicky snižovat. Naštěstí toho diskriminační pravidlo arbitrážní soud zrušil. Zároveň se zjišťovaly chromozomy v těle sledovaných sportovkyň. „Například polská atletka Ewa Kłobukovska, měla kombinaci mužských a ženských chromozomů, porodila však dítě, byla tedy ženou,“ podotknul Martin Šimečka v časopise Respekt.

To však neznamená, že se dál neřeší otázka, jak se na sportovním klání pozná muž od ženy. Na první pohled to vypadá, že si olympijští komisaři hrají tak trochu na Boha, když chtějí určovat kdo je a kdo není žena bez ohledu na jasné pohlavní znaky. Jak daleko to může vést ukazuje příklad Santhi Soundarajan, která v běhu na 800 m získala stříbrnou medaili na Asijských hrách, ale byla jí odebrána, neboť dle sportovních komisařů „nesplňovala sexuální znaky ženy“. Smutným koncem tohoto příběhu je jen náhodou nedokonaný pokus o sebevraždu jmenované atletky.

Ženy disponující větší hladinou testosteronu jsou bezesporu zvýhodněny, ovšem nejedná se o žádné uměle dodávané hormony, jak to v minulosti v masivní míře předváděli sportovci a sportovkyně bývalé NDR či v nedávné minulosti olympionici Ruska. Jde o normální stav, jehož diskriminace je podle mnohých přinejmenším podivná. Na druhou stranu zastánci hyperkorektního přístupu jsou ochotni „hrát fér“ i za cenu, že se bude extrémně „nadaným“ sportovkyním uměle (chemicky) snižovat jejich přirozený potenciál. Tento přístup samozřejmě hraje do karet všem ženám s pro ně běžnou hladinou mužských hormonů.

Jaký bude další vývoj? Vůbec není vyloučeno, že v budoucnu vznikne samostatná kategorie „intersexuálních“ žen, které do ní spadnou jen díky své přirozeně vyšší hladině hormonů. Otázkou je, zdali tohle lze nazvat fér přístupem. Co kdyby se začali do zvláštní kategorie vyčleňovat basketbalisté vyšší, než 210 cm? To je přece vůči nižším spoluhráčům taky zjevně nefér. Ve starém Řecku, na jehož ideály se sportovní bafuňáři tak rádi odvolávají, by se podobný problém vyskytnout nemohl. Ženy totiž měly měly plošný zákaz účastnit se v úloze závodnic sportovních klání.

Text Topi Pigula