S nucenou sterilizací nezačali nacisté. V Česku ji někteří musí podstoupit i dnes

Když Charles Darwin roku 1859 ve své knize O původu druhů zveřejnil svou slavnou evoluční teorii, nevyvolalo to revoluci jen ve vnímání přírody, ale taky v tom, jak vnímáme sami sebe. Mezi následně vzniklými filosofickými koncepty byla i eugenika, která se zaměřuje na cílené zdokonalování genetického fondu člověka.

Nucené sterilizace byly od začátku považované za jeden ze způsobů, jak lidský genofond „kultivovat“, a politici je brzy uzákonili v prvním státě. Máte za to, že jde o Adolfa Hitlera a nacistické Německo? Omyl. Už když Darwinův syn Leonardo vedl v roce 1912 první Mezinárodní eugenický kongres, oslavovali tam tehdejší vedoucí mocnost v oblasti nucené sterilizace: Spojené státy americké.

USA a nacisté

„Je to extrémně odporná část historie naší země, se kterou je nelehké se konfrontovat. Není to příjemné pomyšlení, že nacisté svoji politiku eugeniky modelovali podle amerických opatření,“ tvrdí Nathaniel Comfort, americký historik a odborník na vývoj eugeniky. A tohle své tvrzení ani trochu nepřehání.

Přečtěte si také: Poslední veřejná poprava připomínala zvrácený večírek. 20 000 lidí odsouzený vůbec nezajímal

První americký stát, kde začal zákon umožňující nucenou sterilizaci lidí platit, byla Indiana v roce 1907 – a další rychle následovaly. Původními terči legislativy byli kriminálníci a duševně nemocní a postižení lidé v ústavech. Muži se do hledáčku dostávali kvůli agresivitě, ženy kvůli údajnému „nevhodnému sexuálnímu chování.“

Právě s tělesně i duševně postiženými začínal i Adolf Hitler – v červnu roku 2023 tomu bylo 90 let, co začal platit jeho „Hitlerschnitt“ – zákon o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu umožňující sterilizovat kromě lidí v péči zdravotních institucí i třeba hluché, epileptiky nebo alkoholiky. Hitler, jak víme, nakonec zašel ještě dál; z těchto lidí se stali jedni z mnoha určených k masové likvidaci v plynových komorách.

Jenže zatímco Hitlerův zrůdný režim nakonec padl, nucená sterilizace byla mnohde dál považovaná za pokrokový prostředek, který umožní lepší složení obyvatelstva. A to platilo po další desetiletí...

Spojené státy se před druhou světovou válkou držely sterilizace a kastrace duševně a tělesně postižených, postupně nicméně přešly také k násilnému zbavení plodnosti žen, které se chovaly „sexuálně nekonformně“, tamních černošských obyvatel, Latinoameričanů, a domorodých Američanů, „nepřizpůsobivých“ obyvatel, imigrantů a chudých.  Asi nikoho nepřekvapí, že v té době už drtivou většinu těch, kterým stát zasáhl do plodnosti, tvořily ženy.

Kanada, Švédsko i Československo

Tenhle „trend“, že se nucená sterilizace týká zejména žen, se nakonec objevil všude, kde se povedlo ji legalizovat. A to bylo prakticky v celém vyspělém světě.

Uzákonili ji mimo jiné například v Kanadě (oběťmi bylo primárně domorodé obyvatelstvo), ve Švédsku (ženy z různých důvodů považované za „slabomyslné“), v Japonsku (zde zákon o eugenické ochraně platil od roku 1948 až do roku 1996), nebo Indii, která v letech 1974-1977 povolila nucenou sterilizaci ve více než 12 milionech případů. A legislativu umožňující nucené sterilizace pochopitelně měly i socialistické státy východní a střední Evropy…  včetně Československa.

My jsme ovšem začali poměrně pozdě, nucené zbavování plodnosti Československo uzákonilo až na začátku 70. let – tedy v době, kdy už s ním naopak například ve Švédsku končili a v USA začalo vyvolávat větší kontroverze.

Mohlo by vás zajímat: Žena si z kómatu pamatuje vše, co se dělo. Lékaři jí dávali mizivou šanci na přežití

Zákon v Československu sice o etnicitě sterilizovaných nehovořil (a navíc vyžadoval souhlas), přesto byly chirurgicky zbavovány plodnosti zejména romské ženy, které zdravotní personál navíc mnohdy do sterilizace natlačil, anebo ji rovnou provedl bez jejich vědomí, třeba při císařském řezu.

Běžné i ve třetím tisíciletí

Rádi bychom napsali, že jsou ve vyspělých zemích nedobrovolné sterilizace dávnou minulostí, to ale bohužel nemůžeme. Ačkoliv se zákony, které je umožňovaly, ve většině zemí změnily v průběhu 90. let, praxe mnohde zaostala. Vyprávět by o tom mohli v Kanadě, kde se ojedinělé případy objevují dodnes, a to u domorodých žen.

Směrnici, která sterilizace umožňovala, koneckonců i u nás zrušili v roce 1993, jenže poslední ověřený případ sterilizované Romky je z roku 2007.

Česká republika má navíc ještě jeden škraloup, kvůli němuž se na nás lidskoprávní organizace dívají skrz prsty: Náš stát totiž jako jeden z mála stále ještě nařizuje sterilizaci trans osobám. Ne, že by ji zkrátka musely za každých okolností podstoupit, ale nemohou bez ní legálně dokončit změnu pohlaví a jména; v občanském průkazu pak například mají stále původní údaje, což pochopitelně znamená obrovské komplikace jak v osobním, tak profesním životě. Nemluvě o mnohými opomíjeném psychickém utrpení, kterého se pochopitelně jen tak nezbaví.

Zdroj: ThoughtCo, J.Tauchen, L. Škodová: Nucené sterilizace ve třetí říši, OSCE.org, NYTimes.com, Native Women’s Association of Canada