Nejste náhodou už dávno mrtví? Vyzkoušejte si test kvantové nesmrtelnosti a zjistíte to

Nedávno jsme psali o efektu Nelsona Mandely. Ten popisuje, že si mnoho lidí pamatuje věci jinak, než se skutečně staly. V tomto konkrétním případě se jednalo o domnělou smrt jihoafrického bojovníka za lidská práva během vězeňských nepokojů počátkem 90. let. Těžko se pak leckdo smiřoval s faktem, že Mandela nezemřel, ale naopak ho čekaly ještě dvě dekády aktivního života. Podobných těžko vysvětlitelných jevů je celá řada a podle některých vědců za nimi stojí velmi bizarní vysvětlení.

Existují paralelní vesmíry?

Vedle nabízejících se psychologických vysvětlení založených na klamné paměti a chybně uložených vzpomínkách je totiž překvapivě častým vysvětlením Mandelova efektu existence paralelních vesmírů. Tyto vesmíry si jsou vzájemně velmi podobné, v určitých detailech se však liší – například v úmrtí některých historicky významných postav. Jestliže tedy nechceme tyto hromadně chybné vzpomínky svést na nějaké podivné fungování paměti, můžeme uvažovat o vzájemně se prolínajících dimenzích, mezi nimiž lidé neustále přecházejí – a tak nějaké části života prožijeme ve stejné realitě jako naše okolí, zatímco jiné části nikoli; a od toho se mohou odvíjet odlišnosti ve vnímání skutečnosti.

Pojďme do těchto podivných spekulací vnést trochu vědeckého pohledu. Koncem 80. let přišel fyzik Max Tegmark s myšlenkovým experimentem založeným na takzvané kvantové nesmrtelnosti. Podle ní během našeho života mnohokrát zemřeme a naše vědomí se přesune do paralelní dimenze, jež je té naší nejblíže. Mohlo by se jednat o vysvětlení výpovědí lidí, kteří mají zkušenost se smrtí – tedy málem přišli o svůj život. Leckdy totiž po tomto zážitku vypověděli, že některé detaily si pamatují jinak – například když někdo málem zemře při autonehodě, může následně ve svém autě najít věci, na které si nepamatuje. Podle konceptu kvantové nesmrtelnosti vědomí těsně po smrti přeskočilo do paralelní dimenze, kde si člověk tyto věci do auta přibalil. Skutečná smrt je pak momentem, kdy už neexistuje další paralelní vesmír, kam by se vědomí přesunulo.

Alternativy k vesmírům i myšlení

Zahráváme si tak s oblíbenou sci-fi myšlenkou, že každé rozhodnutí vytváří alternativní dimenzi, v níž jsme se rozhodli jinak. Dostáváme se tak k otázce, zdali vůbec existuje nějaká objektivní realita, jež by byla všemi členy společnosti bez výjimek sdílena. Experiment z roku 2019, který navázal na další myšlenkový experiment – tentokrát z dílny Nobelovou cenou ověnčeného fyzika Eugena Wignera z počátku 60. let –, načrtl variantu, že dva pozorovatelé mohou sledovat tentýž objekt a neshodnout se na zdánlivě banální odpovědi, co přesně vidí. Obě takto vytvořené reality mají stejnou platnost a objektivita teda dostává pořádně na frak. Na několik příkladů Mandelova efektu a možná tedy i existence alternativních vesmírů se můžete podívat dole do galerie – ta obsahuje popkulturní momenty, které si většina z nás pamatuje přece jen trochu jinak, než jak ve skutečnosti (respektive „skutečnosti“) jsou.

Že to celé zní zcela absurdně a pavědecky? Nepochybně. Zároveň se však ukazuje, že jsme při nedostatku seriózních vědeckých vysvětlení (jako v případě Mandelova efektu) ochotni nejen věřit, nýbrž i zkoumat téměř cokoli, co by mohlo dávat smysl. A těžko říct, jestli je to známka spíše naší iracionality, nebo právě racionality…