Nejlepší operace CIA: když ukradli Rusům ponorku

Příběh, který do historie vešel jako Projekt Azorian, se začal psát 1. března 1968. Ono dne vyrazila na hlídkovou plavbu sovětská raketonosná ponorka K-129 ze základny Petropavlovsk na Kamčatce. Na palubě nesla tři strategické střely R-21 s jadernými hlavicemi a namířila si to do oblasti severovýchodně od Havajských ostrovů.

K-129 byla konvenční ponorka s dieselelektrickým pohonem, nicméně nebyl to žádný drobeček, měřila bez mála 100 m a vážila přes 1700 tun. Do služby u sovětského námořnictva přišla v roce 1959 a patřila do třídy Projekt 629. Takto brázdila světové oceány až do roku 1967, kdy ji zmodernizovali do podoby Projektu 629A. Nicméně její kariéra měla záhy skončit, ovšem na konci února 1968, kdy se chystala ke své poslední plavbě, to nikdo z její osádky netušil. Za dosud nevyjasněných okolností ztratilo 8. března 1968 velení sovětské tichomořské flotily s ponorkou K-129 rádiové spojení a ta zmizela v hlubinách asi 3 tisíce km severozápadně od Havaje.

Okamžitě se rozjela velká pátrací akce, ovšem záhy bylo jasně, že 96 námořníků z posádky K-129 už své domovy neuvidí. Její potopení se tak zapsalo do dějin jako nejhorší ponorková tragédie. Dodnes se spekuluje, proč vlastně stometrový kolos spočinul na dně moře. Sovětům se nedařilo vrak nalézt a brzy jejich propagandistická mašinérie začala rozhlašovat, že K-129 potopili Američané. Mělo prý jít o srážku s americkou ponorkou USS Swordfish, která se jen krátce po zmizení K-129 objevila v přístavu s viditelnými poškozeními. Je pravdou, že podmořské honičky ponorek znepřátelených stran byly tehdy docela časté. Někteří odborníci a bývalí námořníci dokonce tvrdí, že o dva měsíce později Sověti potopili americkou ponorku USS Scorpion jako odvetu za ztrátu K-129. Nikdy to nebylo potvrzeno, faktem ale je, že Scorpion také zmizel a Američanům trvalo několik týdnů, než jej našli.

Záhadné potopení

Příčina potopení K-129 nebyla nikdy objasněna a sovětské námořnictvo po jejím vraku marně pátralo týdny. Spojené státy však už na konci 60. let disponovaly tajným systémem pro podmořské sledování pohybu ponorek v severním Pacifiku známým pod zkratkou SOSUS a sledovací sítí AFTAC. Díky nim Američané zaznamenali výbuch na palubě K-129 a určili přibližnou polohu jejího vraku. Když sovětské pátrání po zmizelé ponorce ustalo, vyslalo americké námořnictvo v červenci 1968 do akce ponorku USS Halibut v rámci operace Sand Dollar. Ta měla vrak najít a co nejpodrobněji nafotit a natočit. USS Halibut byla už dříve vybavena speciální taženou sondou s množstvím kamer, světel a sonarem, aby mohla sloužit k podmořskému průzkumu. Pro hledání K-129 tak byla ideální.

Není tedy divu, že jen tři týdny po začátku operace Sand Dollar ponorka USS Halibut vrak K-129 opravdu objevila. Ležel bezmála 5 km pod hladinou a posádka Halibutu během několika týdnů pořídila na 20 tisíc jeho fotografií. Ovšem to nebyl konec, K-129 se nemělo dostat na dně Pacifiku klidného spánku. V roce 1970 na základě zkoumání pořízených fotek rozhodl úzký okruh lidí kolem prezidenta Nixona, především Henry Kissinger a Melvin Laird, o vyzvednutí sovětské ponorky. Nixon s plánem souhlasil a operaci dostala na starosti CIA. Všichni zainteresovaní si od toho slibovali, že USA získají poznatky o technologii sovětských jaderných raket i tajné materiály a šifry sovětského námořnictva. Tak začala tajná operace známá jako Projekt Azorian, jedna z nejrozsáhlejších a nejdražších za celou studenou válku (náklady se odhadují na 3,8 miliardy dolarů v dnešní cenové hladině).

Příprava trvala roky

Vedle specialistů CIA a námořnictva se na přípravě i provedení operace podílela i řada civilních vědců. Bylo to vlastně nutností, nikdo do oné doby neprováděl záchrannou operaci v tak velké hloubce. Roky trvalo, než technici a vědci vytvořili důmyslný systém na vyzvednutí ponorky z hloubky bezmála 5 km. Byli to především odborníci z firmy Global Marine, kteří se specializovali na podmořské vrty a těžbu nerostných surovin. Nešlo jen o to postavit speciální loď se zdvihacím mechanismem, ale také o důmyslný systém stabilizace podmořského jeřábu, který měl být ukotven do lodi. Ta se samozřejmě na vodní hladině vlivem vln pohybovala, ale zdvihací systém potřeboval pevnou základnu.

Vznikla tak unikátní a specializovaná loď Hughes Glomar Explorer. Celé dva roky trvalo, než ji v Global Marine na rýsovacích prknech vytvořili, a další dva roky ji stavěli. 57 tisíc tun vážící a 189 m dlouhá loď byla dokončena v roce 1974. Aby mohla celou operaci vyzdvižení vraku K-129 provézt tajně, bylo dno jejího trupu opatřeno vraty a dok v trupu byl zastřešen, aby nebylo možné do nitra lodi nahlédnout ze vzduchu či z vesmíru. Čtyři roky tedy Projekt Azorian čekal na své uskutečnění, což svědčí o náročnosti stavby Hughes Glomar Exploreru.

Aby bylo krytí záměrů CIA dokonalé, vznikala loď v uzavřeném doku ve Philadelphii pod hlavičkou firmy miliardáře, továrníka a výstředníka Howarda Hughese. Ten souhlasil s návrhem CIA, aby stavbu lodě i její plavbu kryl svým jménem a firmou, ovšem pod podmínkou, že s Projektem Azorian nebude mít fakticky nic společného. Bylo to o to zvláštnější, že Hughesovy firmy svými výtvory americkou armádu i námořnictvo často zásobovaly. Oficiálně tedy měl Glomar Explorer hledat a těžit manganovou rudu z oceánského dna. Byla to krycí historka pro uši a oči KGB, nicméně v roce 1991 vyšlo najevo, že už během stavby Glomar Exploreru Sověti tušili, že půjde o něco jiného, nicméně na pravý účel jeho plavby nepřišli.

Jak ukrást ponorku

Od začátku Američané počítali s tím, že nevyzvednou celý vrak K-129, protože jak ukázaly pořízené fotografie, ponorka byla výbuchem či nárazem na dno poškozená. Proto měl dok v trupu Glomar Exploreru jen něco přes 60 m, i když K-129 měřila původně skoro 100 m. Nicméně i když americké politické špičky včetně prezidenta Nixona rozhodly o uskutečnění Projektu Azorian, měl nejméně dvakrát na mále. Už v polovině roku 1971 bylo jasné, že finanční náklady budou mnohem vyšší, než se původně předpokládalo a někteří zúčastnění na programu byli pro jeho ukončení, ovšem vedení CIA prosadilo pokračování.

Rok 1972 přinesl oteplení v americko-sovětských vztazích a v květnu onoho roku dokonce Nixon navštívil Brežněva v Moskvě. V uvolněném ovzduší americká vojenská zpravodajská služba DIA byla proti pokračování Projektu Azorian. Podle ní to byl příliš velký jak finanční, tak politický risk s nejistým výsledkem. Nicméně na konci roku 1972 do věcí zasáhl sám Nixon a nařídil pokračovat v operaci. Pak už nic nestálo v cestě, a tak na konci června 1974 vyrazil Glomar Explorer z Long Beach v Kalifornii na svou tajnou misi. 4. července zakotvil nad vrakem K-129 a vyzdvižení mohlo začít. Stalo se tak jen den poté, kdy se Nixon vrátil ze své další návštěvy Moskvy.

Pikantní na všem bylo, že Glomar Explorer po celou dobu sledovaly oči posádek sovětských vojenských plavidel, které jej nepokrytě, ale z uctivé vzdálenosti doprovázely. Přímo pod nosem tak neozbrojený Glomar Explorer ve službách CIA vyfoukl Sovětům jejich vlastní ponorku. Nicméně panovala obava, že něco vytuší, proto CIA poručila postavit zábrany na heliportech Glomar Exporeru, a připravit případné zničení citlivých materiálů, kdyby Sověti podnikli nenadálý výsadkový přepad. Vlastní vyzvedávání vraku začalo 1. srpna, o osm dní později bylo dokonáno a část K-129 se ocitla v trupu Glomar Exploreru, přičemž ten se ihned vydal na cestu na Havaj.

Komplikace a další komplikace

Nicméně operace neproběhla podle představ CIA. Vyskytlo se mnoho menších komplikací, které se podařilo překonat, ale vyzdvihování se nakonec stalo do značné míry fiaskem. Když byl vrak asi ve třetině cesty vzhůru, rozlomil se a jeho dvě třetiny se opět potopily na dno. Nepodařilo se tak vyzdvihnout pro CIA nejzajímavější části, tedy věžovou sekci, část trupu s raketovými sily a raketami R-21, velitelskou i radiovou sekci a pohonný oddíl. Není dodnes zcela jasné, co v části, která skončila v útrobách Glomar Exploreru, bylo, zdroje CIA potvrzují pouze nález dvou torpéd s jadernými hlavicemi a těl šesti námořníků. Ta Američané ještě během plavby se všemi poctami pohřbili v kovových schránkách do moře, protože vykazovala zvýšenou radioaktivitu.

Výsledky Projektu Azorian jsou dodnes tajné a je jisté, že CIA ve vyzdviženém fragmentu vraku našla víc, než přiznává. Každopádně je faktem, že na začátku 90. let americká strana předala Rusům palubní zvon z K-129 i záběry z pohřbu oněch šesti těl. Ví se také, že celý proces vyzdvihování agenti CIA filmovali, ale záběry zůstanou asi navždy v archívech. Zajímavý je také fakt, že bezprostředně po první misi Glomar Exploreru začala CIA plánovat druhou, během níž měl být vyzvednut zbytek ponorky. Jenže objevily se nečekané komplikace. Nejdříve někdo ukradl tajné dokumenty týkající se Glomar Exploreru ještě před jeho vyplutím. Ty sice FBI záhy našla, ale na podzim roku 1974 už se začaly objevovat pověsti o propojení krádeže dokumentů, osoby Howarda Hughese i CIA a skutečné podstatě mise speciální lodi.

Na začátku roku 1975 už se objevily v médiích spekulace a nepotvrzené zprávy, že Glomar Explorer vyzvedl sovětskou ponorku K-129 a že celý Projekt Azorian skončil fiaskem. Bílý dům i CIA informace nepopíraly ani nepotvrzovaly, ale bylo jasné, že další plavba Glomar Exploreru už by v tichosti neproběhla. V polovině onoho roku tak Nixon další pokračování operace odpískal. Mlžení prezidentovy administrativy i CIA kolem plavby Glomar Exploreru přineslo do slovníku amerických novinářů novotvar glomarizace či glomar odpověď. Termín označuje vyjádření, která daný fakt nepopírá ani nepotvrzuje.

Nicméně CIA dodnes tvrdí, že Projekt Azorian byl jednou z největších špionážních operací studené války, který navíc vedle zpravodajských poznatků přinesl i pokrok v technologiích pro podmořské práce, těžbu a záchranné operace. Teprve v roce 2010 CIA oficiálně potvrdila, že Projekt Azorian skutečně existoval a že Glomar Explorer vyzdvihl část potopené sovětské ponorky K-129.