Jsme jen zbabělí čumilové? Lidé místo pomoci raději natáčejí nebezpečné situace na mobil

Během loňského léta muselo metro v New Yorku čelit rozsáhlým záplavám, které si vyžádaly především masivní škody. Internet ale navíc obletělo krátké video zachycující staršího muže, který bojuje předem prohraný souboj s vodním živlem a stihne vrhnout obviňující pohled na autora videa; jako by říkal: „Proč to natáčíš a nepomůžeš mi?“

Pomoct, nebo se dívat?

Pod tímto videem, jež se původně objevilo na Twitteru, se objevilo množství komentářů pohoršujících se nad naší fascinací tragickými událostmi a zároveň i neochotou v takové chvíli pomoci. Psychologické vědění dobře zná takzvaný efekt přihlížejícího (bystander effect), který se váže k tragickému případu z roku 1964. Tehdy došlo k ubodání mladé Newyorčanky Kitty Genovese, kterou vrah dlouho pronásledoval, několikrát ji napadl, ale navzdory jejímu volání o pomoc nikdo nepomohl.

Přestože se nakonec ukázalo, že pasivních svědků bylo mnohem méně, než naznačovaly původní zprávy, sociální psychologie s dnes už dobře popsaným efektem přihlížejícího, podle něhož v krizových situacích dochází k takzvané rozptýlené odpovědnosti: když vidíme, že nejsme v dané situaci jediní, raději necháme aktivitu na ostatních. Částečně se bojíme, že můžeme něco pokazit, částečně se i snažíme vyhnout posměchu, pokud by se tak skutečně stalo – vždyť zavolat policii či poskytnout první pomoc zvládne jistě někdo jiný lépe než my, že? A toto uvažování nakonec vede k tomu, že nikdo neudělá nic.

Smartphony a efekt přihlížejícího

Rozsáhlá metaanalýza z roku 2011 dospěla k tomu, že leckdy přece jen pomůžeme, především v situacích skutečně zjevného a nebezpečného ohrožení – jako by se v nás spustil nějaký automatismus, který lépe než naše sociálně zlenivělé já chápe, že je v danou chvíli skutečně potřeba zasáhnout. Je přitom zajímavé, jak tyto situace ovlivňují právě kamery. Možnost natočení situace dává prostor těm, kteří v danou chvíli zasáhnout nedokážou či nechtějí – pouhým snímáním momentu si mohou připadat užitečnější, tedy že „dělají aspoň něco“, když už se nehrnou do přímé pomoci.

Obecně však kamery (ať už průmyslové, sledující veřejné prostory, či čočky mobilních telefonů) ochotu k pomoci druhým překvapivě zesilují. Nizozemský psycholog Marco van Bommel ve svém výzkumu z roku 2013 zjistil, že lidé pomohou člověku v nesnázích spíše tehdy, když se obávají, že by jejich činy mohly být zaznamenány na kameru. Lidé se bojí o svou reputaci, bojí se obvinění z neposkytnutí pomoci druhému. Přestože tedy efekt přihlížejícího zůstává i po více než půl století smutně platným psychologickým fenoménem, přítomnost kamer všude kolem nás (včetně našich kapes) nemusí sloužit jen jako výmluva, ale i podnět ke společensky uvědomělému chování.

Text: MS