Moudrost lidu. Existuje skutečně kolektivní inteligence?

Kolektivní moudrost – pojem, který leckomu z nás může přijít absurdní. Vždyť i podle řady výzkumů se člověk nejvíce snaží, když je sám, zatímco ve skupině (natož v davu) se jeho výkonnost, inteligence a celkově snaha cokoli dělat výrazně snižují. Obzvlášť na přelomu 19. a 20. století s tímto tvrzením přišla řada myslitelů, v podstatě předchůdců sociální psychologie; o Normanu Triplettovi, Maxi Ringelmannovi či Gustavu LeBonovi si povíme někdy jindy, dnes nás zajímá, zdali může větší množství lidí přispět ke zvýšení společné moudrosti.

Slavný vůl Francise Galtona

Přestože o kolektivní moudrosti, přesahující inteligenční možnosti jednotlivce, psal už Aristotelés, nejznámnější je více než sto let starý pokus anglického statistika a vědce Francise Galtona. Ten se v roce 1906 účastnil venkovského trhu, kde se místní bavili zajímavým způsobem – soutěžili v tom, kdo přesněji uhodne váhu masivního vola. Zhruba osm stovek lidí nahlásilo své tipy a Galton vše poctivě zaznamenával.

S překvapením zjistil, že skutečná váha vola (téměř 550 kilogramů) se od mediánu (tedy hodnoty zcela uprostřed jednotlivých tipů) lišila o méně než jedno procento! Vědecká obec byla v úžasu, že kolektivní moudrost dokázala setřít velké individuální rozdíly a divoké tipy na obou stranách spektra – nakonec zůstalo číslo, jež se téměř přesně přiblížilo realitě.

Moudrost lidu v 21. století

O něco podobného se nedávno pokusili zámořští vědci pod vedením Alberta Kaa z Harvardovy univerzity. Namísto vyšňořeného pouťového vola však využili různě velkých sklenic, v nichž se nacházely žvýkačky. Jejich počet se lišil, v malé lahvi jich bylo jen něco přes padesát, v té největší ohromujících 27 000. Jenže pouhá replikace století starého výzkumu by současnou vědeckou obec neohromila.

Je totiž neodmyslitelné, že obrovský vliv na rozhodování mají všelijaká zkreslení a vliv druhých lidí. Aby byl i tento prvek do výzkumu zahrnut, po sdělení svého tipu dostali účastníci informaci, jak hádali ostatní – což bylo samozřejmě číslo smyšlené vědci, kteří sledovali, jak nový poznatek zamává se sebejistotou hadačů.

V souladu s očekáváními se na výsledcích vzorku šesti set lidí (tedy docela podobném jako v Galtonově případě) podepsalo hned několik fenoménů. Lidé v průměru hádali o něco méně, než byl skutečný počet žvýkaček; dále také u větších sklenic byl rozptyl jejich tipů výraznější. Zajímavější je však to, co s lidmi udělala informace o odhadech jejich fiktivních spoluhadačů: pokud byl jejich tip vyšší nežli druhých lidí, zůstali u toho svého; jestliže však bylo vyšší doporučení druhých, nezdráhali se lidé svůj odhad ještě upravit. To se týkalo dvou třetin vzorku, vliv společnosti je tedy neodmyslitelný. Ale pokud si vystačíme s prvními hodnotami, tedy bez započtení sociálního zkreslení, opět se vědci dobrali mediánů velmi se blížících realitě – kolektivní moudrost tedy i století po Galtonových pokusech má svou váhu.

Text: MS