Tajemství Mony Lisy odhaleno: Nové objevy kazí radost konspirátorům, nejzajímavější není její úsměv
Da Vinci: Tajemství Mony Lisy – Mona Lisa
Nejznámější obraz na planetě obestírá celá řada mýtů. Jedná se skutečně o da Vinciho autoportrét?
Mona Lisa je naprosto bezkonkurenčně nejznámějším uměleckým dílem na světě a její tvář si vybaví snad každý dospělý člověk. Na otázku, proč je zrovna tahle pouhých sedmdesát sedm centimetrů vysoká a vlastně nenápadná malba tak tajemná a významná, budou asi nejčastější odpovědí slova „může za to její úsměv“.
Odborníci ještě celkem donedávna mohli identitu ženy, jež se stala předlohou pro portrét, jen odhadovat. V současnosti se ale většina z nich domnívá, že šlo o tehdy asi pětadvacetiletou manželku bohatého obchodníka, Lisu del Giocondo. Dokonce se spekuluje, že portréty Leonardo vytvořil dva a ten starší Giocondovi prodal. Zcela přesvědčivé důkazy pro to ale zatím neexistují, přestože – jak můžete vidět i v dokumentu Da Vinci: Tajemství Mony Lisy 10. května odpoledne na Prima ZOOM – údajný starší portrét v roce 2012 představila ženevská Nadace Mona Lisa.
Číslice v očích a možný autoportrét
Ta Mona Lisa, kterou důvěrně známe a na níž podle některých historiků da Vinci s přestávkami pracoval až do své smrti v roce 1517, má ale trochu jiný obličej. Nejenže vypadá starší nebo možná vyspělejší, ale v rysech její tváře panuje jen těžko uvěřitelný rozpor. I přesto, že je neskonale ženská, působí zároveň podivně androgynním dojmem, což je, dá se říct, umělcova specialita; stačí si prohlédnout Jana v da Vinciho Poslední večeři.
Maskulinní proporce tváře Mony Lisy nicméně přesto jistým způsobem vynikají, a existují proto domněnky, že jde ve skutečnosti alespoň částečně o Leonardův autoportrét. Umělkyně Lillian Schwartzová tuhle teorii ještě podpořila digitální analýzou, při níž malbu porovnala s da Vinciho slavným autoportrétem malovaným červenou křídou.
Ještě dál zašli lékaři všeho druhu. Sigmund Freud tvrdil, že Leonardo da Vinci zakomponoval do tváře známého portrétu úsměv své matky. Několika dentistům připadalo, že mohla trpět bruxismem, tedy skřípáním zubů. Vito Franco, odborník na patologickou anatomii, v roce 2010 publikoval v odborném časopise článek, v němž tvrdil, že portrétovaná osoba vykazuje známky zděděné metabolické poruchy.
Jenže jak se nedávno díky moderním technologiím zjistilo, nejde o umělcem zachycené tukové výrůstky na kůži, ale o kapky fermeže. Mimochodem, podobně prozaické vysvětlení Louvre nabídl také pro údajné bombastické nálezy písmen a čísel, které inspirovaly Dana Browna při psaní Šifry mistra Leonarda – prý jde jen o mikroskopické praskliny ve vrstvách barvy. A o různých mýtech a teoriích obestírajících slavný portrét bychom mohli pokračovat pravděpodobně do nekonečna.
Mona Lisa Zdroj: Profimedia.cz
Naše mozky klame optická iluze
Místo toho se radši konečně zaměřme na ten slavný úsměv Mony Lisy. Jeho potměšilou záhadnost bohužel zřejmě plně nedoceníte, pokud jej znáte jen z reprodukcí v knize nebo na internetu a nikdy jste před ním v Louvru nestáli. Podle vědců z Harvardu má jeho přitažlivost jednoduché neurologické vysvětlení.
Pokud se divák soustředí na oči, ústa se ocitnou v oblasti, kterou vidíme jen periferně, což způsobuje, že víc vynikne kontrast světel a stínů a úsměv se pak zdá širší. Jakmile se na něj ale znovu soustředíte, jako by zmizel; zůstane po něm jen zvláštní, zajímavý a tajemný náznak. Analýza odborníků z univerzity v Cincinnaty zase naznačuje, že je výraz Mony Lisy značně neupřímný. Jenže podobný úsměv najdeme i třeba na portrétu svaté Anny. Marie, která jí sedí na klíně, s přesně tímto úsměvem na rtech pozoruje miminko Ježíše.
Leonardo byl tehdy víc než fascinován zázrakem stvoření člověka a zdlouhavě zkoumal těhotné ženy a mateřství jako takové. Logicky se pak nabízí i otázka, jestli nemohla být těhotná nebo čerstvou maminkou i Lisa Giocondo, když podle ní Leonardo Monu Lisu maloval. Mohla... dětí měla celkem pět. Radostný výraz může mít ale i jiné vysvětlení, protože giocondo v italštině doslova znamená veselý.
Co v obrazu viděli DaVinciho současníci?
V dobách, kdy Leonardo portrét stvořil, to ovšem skutečně nebýval úsměv, co k němu lákalo. Popravdě řečeno, celé mystérium se záhadným výrazem Mony Lisy začalo až v 19. století, kdy se také poprvé objevil v populární kultuře obraz da Vinciho jako mysteriózního génia.
A nebýt toho, že obraz v roce 1911 z Louvru ukradli a jeho fotografie se po několik měsíců objevovaly v mnoha světových novinách, pravděpodobně by se ani nestal nijak extrémně slavným. Leonardovy současníky portrét totiž fascinoval zejména technikou zvanou sfumato, kterou s pomocí jemných gradientů světla a stínu formoval modelčiny křivky, a tehdy velmi moderním kontrapostem, tříčtvrtečním natočením postavy k divákovi.
Tou nejzajímavější a nejúžasnější věcí na celém portrétu ale oproti očekávání není vyobrazená žena, ale krajina za ní přecházející z teplých tónů obydlených, zkrocených, civilizovaných míst až do studené horské divočiny. Krajina plná vody, která jako by s ústřední postavou byla spjatá barevným schématem i křivkami. Dokonce i křeslo, ve kterém modelka sedí, se v italštině jmenuje pozzetto – malá studánka, což nahrává teorii, že právě ve vodách, horách a záhybech krajiny, nikoli v úsměvu, je možná skrytá skutečná Leonardova zpráva otevřená naší interpretaci.
Zdroj: José Pijoan: Dějiny umění V.
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
