Tajemství Poslední večeře odhaleno: Da Vinciho slavný obraz je rájem pro milovníky konspirací

Když se řekne Poslední večeře, drtivá většina lidí si vybaví scénu, které vdechl život právě Leonardo da Vinci. Od roku 1498, kdy nástěnnou malbu v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie dokončil, ji žádné jiné vyobrazení událostí Ježíšovy večeře s apoštoly nezastínilo. A to ani přesto, že da Vinciho experiment s pigmenty ošklivě selhal a už po šedesáti letech byla sloupaná tak, že nešlo přečíst výrazy v tváři jediného ze třinácti vyobrazených lidí.

Máří Magdalena u stolu a debaty okolo jídla

Jak se dozvíte i v dokumentu Da Vinci: Tajemství Poslední večeře vysílaném na Prima ZOOM, díky moderním technologiím se povedlo dílo poměrně přesně zrekonstruovat. Už se ani nedá říct zrestaurovat, protože původní malba je z drtivé většiny pryč… a právě to dost hraje do noty milovníkům různých záhad a konspiračních teorií. Obzvlášť poté, co slavnou malbu použil Dan Brown ve své Šifře mistra Leonarda, se o ní spekuluje snad ještě víc.

Brown si například všiml, že Jan po Kristově pravici má vyloženě ženské rysy a spekuloval, že kdybychom tuto postavu vzali a položili Ježíšovi na levé rameno, vypadali by jako milenci. Stačí se ale podívat na da Vinciho obraz Jana Křtitele nebo Mony Lisy a můžeme se přesvědčit, že Leonarda androgynní postavy vždy fascinovaly. Proto se také spekuluje, že byl homosexuál.

Daleko zajímavější je pokus Slavisa Pesciho, který obraz zkusil sloučit s jeho zrcadlově obrácenou kopií. Na myšlenku ho přivedla da Vinciho záliba v zrcadlovém psaní. A výsledek je přinejmenším zajímavý. Objeví se nové postavy, včetně ženy s dítětem na ruce. A také se tam při troše snahy dá najít kalich a – konspirátoři zajásají – postava připomínající templářského rytíře.

Italský skladatel Giovanni Maria Pala dokázal dle v obraze údajně skrytých not zahrát 40vteřinovou melodii. Probírala se na obraze jednoznačně přítomná symbolika spojená s číslem tři (svatou trojicí) a Leonardova oblíbená symetrie. Vznikly sáhodlouhé debaty o tom, co se umělec rozhodl postavám dát na talíř, zda úhoře či sledě – možná vám to přijde jako banalita, ale tyto výrazy mají v italštině další význam: úhoř, aringa, připomíná slovo arringa, indoktrinace. Slovo renga zase může kromě sledě znamenat i „člověk, který odmítá náboženskou víru“. A takhle bychom mohli pokračovat víceméně do nekonečna. Nedostali bychom se ale k tomu nejzajímavějšímu. K tomu, co většině dnešních lidí zůstane na první pohled skryté.

Moderní, kontroverzní a šokující

Na malbu se totiž k jejímu docenění musíme podívat očima tehdejšího člověka. Poslední večeře, jak ji Leonardo vyobrazil, totiž byla nesmírně nové dílo reprezentující počátek renesance v pravém slova smyslu, kdy se lidé místo k Bohu, jako tomu bylo v dobách gotických, obraceli zpět k člověku. Proto si Leonardo nevybral (tak jako snad všichni význační umělci před ním) okamžik, kdy Kristus mezi apoštoly dělí chléb a víno, tedy první eucharistii, ale moment, kdy Ježíš oznámí, že bude zrazen.

Da Vinci se vyžíval v emocích, které mohl apoštoly nechat předvést: Vztek, úlek, strach, šok… není se čemu divit, že je nechal všechny sedět vedle sebe a ne u kulatého stolu, jak bylo zvykem poslední večeři páně malovat. Potřeboval, aby si divák mohl všechny ty hluboce lidské reakce prožít. A dokonce své postavy udělal tak lidské, že jim nepřimaloval svatozář – a to se tehdy v historii stalo skutečně poprvé.

Mnoho historiků a odborníků na kulturní antropologii právě v absenci svatozáří vidí tu nejdůležitější skrytou (i když pro tehdejší společnost jistě čitelnou) zprávu – Leonardův postoj k tomu, zda byl Ježíš synem Božím, anebo byl hluboce lidský, syn člověka. A to je, jak víme, jedna z nejkontroverznějších a nejzásadnějších teologických otázek.

Zdroj: José Pijoan: Dějiny umění