Máme svobodnou vůli? Výzkumy ukázaly, že ne

Neurochirurg a odborník na lidské vědomí Benjamin Libet se proslavil především jednou kontroverzní sadou experimentů, která dalece přesáhla neurologické pole a ovlivnila nejvýznamněji obor, u kterého by to člověk nečekal – filozofii. Ta se totiž už dlouhá staletí zabývá svobodnou vůlí, možností člověka záměrně ovlivnit svět kolem sebe. Není mnoho slavných filozofů, kteří by toto téma opomíjeli, o to překvapivější je směr, ze kterého před lety přišla šokující odpověď.

Svobodná vůle v troskách

Libet s kolegou Hansem Kornhuberem provedli sérii experimentů, v nichž napojili dobrovolníky na EEG (elektroencefalogram, přístroj na měření mozkové aktivity). Deset minut byli účastníci výzkumu sledováni, během této doby mohli kdykoli pohnout prstem. Zdánlivě banální výzkum pak přinesl šokující výsledek. Lidé si byli vědomi chuti pohnout prstem téměř současně s tím, co pohyb provedli – na tom nic zvláštního není. Ovšem záznamy EEG ukázaly, že necelou sekundu před tímto pohybem (a uvědoměním) se v mozku odehraje takzvaný potenciál připravenosti – mozek vydá rozkaz k pohnutí prstem.

Neurologický výzkum tak šokoval filozofy zabývající se svobodnou vůlí: podle těchto výsledků se totiž zdálo, že žádná svobodná vůle není a neuvědomované procesy v mozku rozhodnou, že se něco bude dít, dávno předtím, než si to sami uvědomíme! Svobodná vůle v tomto pojetí je tak pouhou racionalizací – zpětným vysvětlením událostí, jež se dějí bez naší kontroly. Libet nám však ponechává alespoň právo veta, jež bývá někdy označováno slovní hříčkou „free won’t“ (jako protiklad „free will“ – svobodné vůle); člověk má až do 50 milisekund před samotným učiněním pohybu (tedy opravdu těsně před ním) možnost tuto načatou akci přerušit. Takže otázka úmyslnosti našich akcí je sice sporná, avšak alespoň můžeme nechtěnému na poslední chvíli zabránit. Inu, lepší než nic.

Evoluční vysvětlení?

Slavný indický neurovědec Vilayanur Ramachandran však nabízí evoluční vysvětlení tohoto jevu, což může vyděšené filozofy uklidnit. Podle něj je nevyhnutelné, aby si mozek uvědomil touhu pohnout prstem výrazně dříve, nežli se tak skutečně stane – informace se musí dostat ke spoustě mozkových center. Evoluce pak vytvořila určité zpoždění, kvůli kterému se uvědomění pohybu odehraje téměř současně s pohybem samotným. Lidské vědomí si tak mnohem snáze spojí mentální proces s tím fyzickým; jen si představte ten zmatek a frustraci, kdybychom na cokoli, co chceme udělat, museli čekat celou sekundu!

Možných vysvětlení je více a leckteré z těch odvážnějších se nebojí zpochybňovat tradiční pojetí času a kauzality. Ostatně, i kvantová mechanika přinesla revizi našeho vnímání světa, tak proč by se nemohlo něco podobného opakovat? Přestože Libet své experimenty prováděl hlavně v 70. a 80. letech, jejich výsledky dodnes vyvolávají spoustu otázek a nepodařilo se je spolehlivě vysvětlit. Každopádně však vedly k rozvoji neurovědy a jejím průnikům do dalších oborů.

Text: MS