Leží ve středu Země neznámý oceán? Vědci na stopě nečekaného objevu

Ačkoliv lidstvo upírá oči ke hvězdám, stále je toho zjevně mnoho, co nevíme o své vlastní planetě. Převládajícím popisem formování Země je například teze, podle níž většina povrchového moře vznikla v důsledku dopadů komet a v důsledku kondenzace vodních par po zahájení vulkanické aktivity. Geologové však již dlouhá léta spekulovali, že značné množství vody může být z doby formování "uvězněno" i pod zemskou kůrou. V poslední době této o "podzemním moři" nahrává stále více důkazů.

Dehydrovaná voda

Nejvýraznějším z nich je minerál jménem ringwoodite, který vzniká stlačením olivínu velkým tlakem a teplotou. Ringwoodite byl objeven v meteoroidu teprve v roce 1969, namísto vesmíru však místo jeho posledního nálezu před několika lety v brazilské džungli ukazuje na původ pod zemským povrchem. Rozsáhlá depozita ringwooditu mají ležet v hloubce přibližně 500 kilometrů pod povrchem. Zdaleka nejzajímavějším zjištěním při analýze kusů ringwooditu vyvržených na povrch vulkanismem ale bylo chemické složení minerálu. Ukázalo se totiž, že zhruba 1,5% váhy minerálu tvoří dehydrovaná voda.

Jak potvrdily pozdější experimenty v Německu, v teplotě a tlaku, jaký panuje v takové hloubce, se voda chemicky změní z H20 na hydroxilovou skupinu – přijde totiž jeden z atomů vodíku. Ringwoodite zadržuje pod zemí právě tuto "vodu". Nejzajímavější je skutečnost, že voda vázaná v minerálu se stále může proměnit zpět na H20. Jaký je však důkaz, že depozita ringwooditu pod povrchem skutečně obsahují netradiční vodní rezervoár?

K tomu se vědci pod vedením minerálového fyzika Steva Jacobsena zaměřili na analýzu dat z víc jak půl miliónu seizmických stanic. Seizmické vlny vyvolané tektonikou se totiž nápadně zpomalují, pokud narazí na vodní masu na povrchu. Jak přitom odhalily seizmografy, seizmické vlny jsou rovněž tlumeny čímsi v hloubce 500 až 600 kilometrů pod povrchem. Zdá se tedy, že voda vtlačená do ringwooditu bude dosahovat velkého objemu. Již v roce 2007 byla navíc zveřejněna studie odhadující pravděpodobný rezervoár pod Čínou.

Planetární precedens

Jak si jistě vybaví nejeden čtenáře, fikce zná podzemní oceány už dlouho. V běžné podobě nalezneme podzemní moře již u Julea Verna. Také britský autor sci-fi Stephen Baxter na podobných spekulacích svůj román Povodeň z roku 2008, kde protržení mořského způsobí propojení podzemního rezervoáru s povrchovým mořen a rapidní zaplavování Země. Podobné apokalypsy se však v reálu bát nemusíme. Podzemní rezervoár zřejmě na povrch po troškách prosakuje už miliardy let od vzniku planety a povrch zatím zaplaven nebyl. Vlastně, už jen výraz "rezervoár" je poněkud klamavý, namísto jednotlivé masy vody by totiž voda pod zemskou kůrou připomínala spíše mokré bahno roztroušené mezi jinými nerosty. Má navíc pravděpodobně vysoce "decentralizovanou" povahu – stejně jako jiné typy hornin bude rozprostřena značně nepravidelně.

Přesto můžeme být rádi, že toto množství vody nezůstalo na planetárním povrchu. Pokud je Jacobsenem odhadované množství vody správné, při přičtení k již existujícímu povrchovému moři by zaplavila většinu suché země. Nakonec je možné, že proces "ukrytí" velkého množství vody pod kůru je při vzniku planetárních těles běžnou normou. Pokud by se v budoucích letech existence rezervoáru potvrdila, rozhodně by nešlo o první objev svého druhu.

Naopak lze říct, že mnohem častě je voda na kosmických tělesech dle našich současných poznatků ukryta pod povrchem – platí to rozhodně pro měsíce Europa z Jupiteru i Enceladus u Saturnu, a podobných kandidátů je ve sluneční soustavě několik dalších. Rozsáhlé povrchové oceány jako na Zemi jsou spíše anomálií. Právě vystavení moří slunečnímu svitu ovšem mohla být jednou z klíčových podmínek vzniku života, jak ho známe.

Ladislav Loukota