Ledové království a věda: mohla by Elsa nechat zmrznout svět?

Pouhých pár dní stačilo pokračování veleúspěšného disneyovského animáku Ledové království (Frozen), aby bořilo hranice návštěvnosti. A to nejen u nás, nýbrž celosvětově – marketingově vycizelovaný produkt se tak opět ukázal jako velmi funkční. Zároveň se však při sledování dobrodružství sester Elsy a Anny objevuje řada otázek, které naše vědecké mozky nenechávají v klidu. A zjevně nejsme jediní.

Zmrznutí Ledového království

Už v roce 2014, tedy rok po uvedení prvního dílu, se objevil vědecký článek zkoumající, kolik energie by bylo v reálném světě potřeba na zmrznutí království Arendelle – což byla hlavní příběhová zápletka původního filmu. Pohádkovou předlohou se pro něj stalo dílo Hanse Christiana Andersena, jenž se k vytvoření země Arendelle inspiroval norským ledovcovým fjordem jménem Nærøyfjord. Ten se nachází na západě Norska a pro svou panenskou krajinu je často vyhledáván turisty.

Autor článku, tehdy ještě student Aaron Goldberg, tedy na základě rozlohy Nærøyfjordu a množství ledu, jež by ho musel kompletně pokrývat, spočítal, že celková potřebná masa ledu by byla 99 megatun (a nějaké drobné). Následně bychom mohli využít takzvaného Carnotova cyklu, pomocí něhož dokážeme spočítat množství práce nutné k ohřátí (či naopak zchlazení) libovolné hmoty. Z Goldbergových výpočtů vzešlo číslo 5800 terajoulů, což vám samo o sobě asi moc neřekne – pro srovnání však můžeme dodat, že se jedná o podobné množství energie jako 115 atomových bomb, které byly svrženy na Hirošimu. A to je už hodně fascinující číslo, jasně svědčící o tom, že pokud animovaná Elsa je z pohledu vědy opravdu neskutečně mocná!

Věda do animáku... patří?

V aktuálním pokračování se navíc do vědecké sféry pouští i zábavný sněhulák Olaf, který se napříč filmem nebojí hlásit množství vědecky podnětných postulací. Například zmiňuje, že želvy dýchají svým pozadím (což je prostřednictvím kloaky v podstatě pravda), muži mají šestkrát větší šanci na zasažení bleskem (ve skutečnosti zhruba pětkrát) nebo že australští vačnatci vombati mají krychlové výkaly (což je také pravda).

Na mnohem tenčí led (sic!) se však Olaf pouští ve chvíli, kdy se zamýšlí nad jednou z příběhově zásadních myšlenek: totiž že voda má paměť. Podle bizarní teorie z konce 80. let by si totiž voda mohla “pamatovat” to, co se v ní v průběhu času rozpustilo. Z hlediska toho, jak paměť běžně chápeme, je to samozřejmě nesmysl – neživotná voda neobsahuje žádné nervové tkáně, v nichž by probíhaly procesy podobné našim paměťovým buňkám v mozku; je však nutno uznat, že voda pochopitelně obsahuje stopy látek a nečistot, které se do ní postupně dostaly. Z toho důvodu je i možné podle chemického složení vypátrat, odkud daný vzorek vody pochází.

Každopádně je však zajímavé, jak nás i fantaskní díla mohou inspirovat ve vědeckém bádání. Ačkoli je nový příběh Ledového království především o zábavě pro nejmenší, i dospělí tak najdou podněty k zamyšlení…

Text: MS