Jak smrdí zločin? Olfaktorika jako kriminalistická metoda

Pach zločinu a nos psího kriminalisty

„Kriminalistická olfaktorika je metodou kriminalistické techniky sloužící k individuální pachové identifikaci osob, které byly v kontaktu s místem spáchání trestného činu nebo s doličným předmětem souvisejícím s trestnou činností. Jejím základním principem je komparace porovnávané pachové stopy s pachovým vzorkem konkrétní porovnávané osoby prostřednictvím speciálně vycvičeného psa,“ píše se v úvodu Aktuálních otázek kriminalistické olfaktoriky. V kriminalistické kynologii mají zejména Rusové dlouhou tradici, v níž dominuje dobrman jménem Tref, který v roce 1909 dokázal údajně nepřetržitě držet stopu tříčlenné bandy vrahů a lupičů po trase dlouhé 115 km. Tref je nejen dostihl, ale dokázal podle pachu identifikovat pachatele.

Pokud bychom chtěli sáhnout do českých luhů a hájů, můžeme zalistovat v bakalářské práci Dariny Jarolímové, která se zabývá kriminalistickou odorologií (nauka o paších) a biologií. V popisuje následující případ: „Na počátku dvacátých let dvacátého století si v drážďanské policejní věznici odpykával trest obžalovaný Oskar Nicht z Jetřichovic na Děčínsku, jenž byl odsouzen za nemalé množství vloupání a krádeží. Kromě toho byl také podezřelý i z násilných trestných činů, kterých se měl dopustit na území Československa, znásilnění mladé dívky a vraždy hostinského.

Na místě vraždy hostinského pachatel zapomněl svůj klobouk, který policejní orgán zajistil tak, aby z něj nevyprchal pach. Po roce a půl od trestného činu byl Nicht zadržen. Následně drážďanské státní zastupitelství povolalo policejního strážmistra Breuera z Výmaru, aby se svou fenou Elgou provedl pachovou zkoušku. Fena Nichta bezpečně podle pachu z klobouku označila a ztotožnila ho v řadě jiných dvaceti vězňů.“

Páchneme podle pohlaví

Byl to jen okamžik. Kolem běžícího pásu, na němž se právě vykládala zavazadla z právě dorazivšího letadla, se rychle prosmykl pes. Tu se „otřel“ nosem o kufr, tam zase o batoh. Nikdo netušil, zdali jde po drogách nebo výbušninách, ale všem bylo jasné, že v letištní hale není jen tak náhodou. Na to se choval až příliš suverénně. Zkrátka věděl co dělá. Ostatně povel „hledej“ je všeobecně známá psí klasika. Kočka se po stopě nevydá a aportuje, jen když na to má náladu, a podezřelého nevyštěká, tedy pardon, nevymňouká.

Všechny tyto krimi techniky můžete podrobně zkoumat spolu s hrdiny slavných krimiseriálů na kanálu skupiny Prima – Prima KRIMI.

V kriminalistice má označování konkrétního člověka sice svou ustálenou roli, ovšem potíž je v tom, že podobný „důkaz“ u soudu neobstojí. Maximálně jako důkaz nepřímý a to navíc zdaleka ne všech zemích, takže postavit žalobu na tom, že „loupežníka“ označil pes, by neprošlo. I psi totiž mají své dny, jsou náladoví a i když mají mnohem lepší čich než lidé, tak se dopouštějí omylů. Navíc i když jsou lidé pachově nezaměnitelní, každý vydáváme svou individuální „vůni“ složenou z obrovského množství různých molekul dávající dohromady specifický zápach, tak ten se v čase mění.

Záleží mimo jiné na typu aktivity, kterou právě provádíme, na jídle (páchne po česneku či alkoholu), na aktuální teplotě… a to ani zdaleka nemluvíme o období ženské menstruace či menopauze. Vědci ani zdaleka nemají analyzovány všechny složky tvořící lidský odér. Ostatně ne nadarmo se říká, že milenci si musí „vonět“. Podle jedné z teorií to znamená, že k sobě nemají geneticky blízko (nejsou příbuzní) čímž se zmenšuje pravděpodobnost narození postiženého dítěte.

Pachová kriminalistika

„V kriminalistické literatuře se píše, že právě molekuly primárního pachu vytvářejí pachovou signaturu. Předpokládá se, že dovolují provádění pachové identifikace a že by měly umožňovat i skupinovou identifikaci, jako je jejich pohlaví, věk, rasová a etnická příslušnost a podobně,“ píší Štěpán Urban a Ludvík Pinc v aktuálním čísle časopisu Vesmír. Zároveň na osobách může ulpět pach někoho jiného (typickým příkladem jsou právě milenci či manželé) nebo může být zkreslený prostředím – stačí si jen vzpomenout na nedávnou dobu, kdy se v hospodách a restauracích kouřilo. Podle výše zmíněných autorů každý dospělý člověk vyprodukuje denně 0,5–1 g kožního pachu.

Použití psů vycvičených, aby rozeznávali pachovou stopu, známe nejen z amerických detektivek, do styku s nimi v minulém režimu přišli i hoši přidělení ke střežení hranic komunistického Československa. Z hlediska kriminalistického byly metody určování pachů zpochybněny zejména poté, co se ukázalo, že psi dokázali rozeznat nepatrné reakce osob, které byly informovány o tom, kde je jaký vzorek při testech ukryt. Jedno z kriminalistických pravidel praví, že stejná osoba se nesmí podílet na odebrání pachové stopy z místa činu a poté být přítomna odběru pachu podezřelého. Cílem je, aby nedošlo ke kontaminaci. Jenže vzhledem k tomu, že policisté používají stejná auta či služební prostor, je tato podmínka obtížně splnitelná. Pes pak cítí stejného policistu a tím by mohlo být ovlivněno jeho rohodování.

I pes prahne po odměně

Stimulem psa během výcviku je systém odměn poté, co vzorek označil správně či jej našel ukrytý. Ovšem v kriminalistické praxi právě tady číhá riziko – pes v očekávání odměny znovu označí stejný vzorek, navíc je citlivý na i nepatrné pohyby člověka, který „ví“. Ideální je, když vzorek označuje několik psů, praxe zavedená v ČR, kdy vzorek hledá a označuje jediný pes by v mnoha evropských zemích neprošla.

Může psa nahradit robot, tedy pachový analyzátor, který není odměnou motivován, netrpí náladovostí a nedostane rýmu? I když se „strojová“ pachová analýza nesmírně rychle vyvíjí, dnešní chromatografy dokážou například určit pohlaví osoby (ano, muži jsou skutečně cítit jinak než ženy) a pokročilé zobrazovací metody dokážou ukázat graf zastoupení jednotlivých molekul ve vzorku, pořád ještě nejsou na takové úrovni, aby se analýzy mohly postavit do soudní síně jako přímý důkaz. Ovšem není bez zajímavosti, že východněmecká Stasi, obdoba československé StB, si dělala pachovou sbírku osob, které podezřívala z činnosti nepřátelské vůči NDR.

Text: Topi Pigula