Jak působí „úchylové“? Nové studie přinášejí zajímavé rady

V hovorové řeči občas proneseme, že někdo vypadá nebo se chová úchylně. Co přesně tím ale myslíme? Donedávna se jednalo o z vědeckého hlediska prázdný pojem, v posledních letech se však konečně objevily studie, které zkoumaly „úchylnost“ jakožto vlastnost, projevující se určitými způsoby. Tyto výzkumy jsou stále ještě v plenkách, jelikož tento fenomén má stále jen velmi chabé uchopení v literatuře. Ostatně, i termín „úchylnost“ není úplně přesným překladem původního anglického slova „creepiness“, které by šlo charakterizovat jako „otravně nepříjemný, odpudivý, nahánějící husí kůži“.

Pět let staré základy

Studie Pontuse Leandera a kolegů z roku 2012 naznačila, že pokud si o někom myslíme, že je úchylný, nejedná se pouze o racionální názor, ale na přítomnost takového člověka reagujeme i fyziologickými projevy jako třesem či nadměrným pocitem chladu. A to „jen“ kvůli porušení některých nepsaných pravidel v mezilidské interakci, se kterými prostě počítáme. Je podstatné, aby mimika byla ve vhodné intenzitě, výkyvy od standardu pak na nás působí velmi nepříjemně. Pro spoustu lidí přitom není jednoduché těmto standardům dostát právě proto, že nejsou nikde jasně specifikované. Většina z nás intuitivně ví, jak se ve společnosti chovat a jak na lidi různé naše jednání působí, přesto se může lehce stát, že se těmto pravidlům vzpříčíme. A pak jsme považováni za úchyly a lidem je s námi fyzicky nepříjemně. Jak se to přesně projevuje?

Komplexnější pohled

Před dvěma lety se objevila studie Francise McAndrewa a Sary Koehnke. „Úchylnost“ v jejich průzkumu značila vyděšenost z násilného či sexuálně laděného chování jiného člověka. Jednoduše se jednalo o ty situace, kdy nevíte, co osoba před vámi udělá, a to vás pořádně děsí. A právě ta nejistota je podstatou úchylnosti – pokud o něčem víte, že je to nebezpečné, bojíte se; jenže když si nejste jisti, zdali je situace ohrožující, a přesto se v ní necítíte dobře, můžete člověka, který takovou situaci způsobuje, označit jako úchylného či děsivého. Co z jejich studie, která se dotazovala více než 1300 lidí, vzešlo?

Jako nejúchylnější chování lidé označovali, pokud je někdo oslovil poté, co se na ně chvíli upřeně díval. Časté dotyky a neustálé směřování konverzace směrem k sexu byly dalšími typickými charakteristikami těchto „úchyláků“. A samozřejmě špinavé ruce, ty působí divně prostě kdykoli. Roli hrálo i pohlaví – muži byli mnohem častěji považování za úchyly než ženy a zároveň právě ženy měly tendenci někoho (tedy především muže) považovat za úchylného spíše než muži samotní. Vedle pohlaví je pak důležitá i profese. Klauni, vycpavači zvířat, pohřebáci, pracovníci v sex shopech, ti všichni to podle McAndrewa nemají jednoduché, jelikož jsou často považováni za úchyláky. Zřejmě s tím souvisí spojitost jejich profese se smrtí či sexem, což působí jaksi děsivě. Stejně jako klauni, kteří jsou trochu děsiví prostě z principu.

Na podpoře obrazu úchylnosti se podílí i populární kultura, která nekompromisně trestá neatraktivitu. Právě fyzický vzhled je totiž často spojován s úchylností a předchozí výzkumy ukázaly, že lidé mají tendenci pohledným jedincům přisuzovat lepší vlastnosti. Proto se nabízí, že na neatraktivní lidi může být spíše nahlíženo jako na úchyláky, přestože jejich chování nemusí být nikterak extrémní. A to se netýká pouhé neatraktivity, ale i různých postižení a tělesných deformací, jež též bývají spojovány s úchylností. Zkuste se nad těmito faktory zamyslet, až někoho příště odsoudíte jako úchyláka. Možná mu křivdíte kvůli nějakému společenskému stereotypu. Ale možná také ne, takže pozor na to!

Text: MS